"Píšu, tedy jsem"
Až hvězdy zase začnou padat z nebe Zaplanou ohně na kopcích Kytary začnou ladit hlas Pelyněk zavoní svou prapodivnou vůní A známé cesty Povedou na neznámá místa A svítání zapálí kapky rosy A soumrak se rozhoří v našich očích Až hvězdy zase začnou…
Táák, kdo má chuť na pořádný grammarnazi příspěvěk, ať čte dál. Kdo ne, ať nečte. Bude to kousavé, otravné, otrávené, cynické a nejspíš ne moc vtipné. Ale sesbíralo se mi tu pár krásných nešvarů a teď s nimi vyrukuju. POZN. na úvod: Nejsem génius.…
Pět minut si vybírám nějakou měkkou mandarinku, o kterou si nezmrzačím prsty a o které mi bylo zcela jasně řečeno, že to opravdu je mandarinka, ne pomeranč...a neuhodnete. Byl to pomeranč. Mrňavý, sadistický pomerančíček, který mi po prvním pokusu…
Piju už třetí šálek kávy a venku slunce zapadá, a vítr fouká - jako z ledu - a tady v teple hraje blues. Nemůžu pořád dostat z hlavy věc, co mě pořád napadá: že odpustit mu nedovedu, ač už jsme ušli cesty kus. Piju už třetí šálek kávy a nemění se…
Jaro je tady a s ním i moje klasická jarní nálada. Už týden si šlechtím boty. Mám na nich už čtyři vrstvy krému, lesknou se, že se v nich pomalu vidím, z podrážek jsem vyšťourala poslední kamínek, mám vyprané tkaničky a odrezavěné šrouby. Moje…
Trošku povzpomínejme na léto... „Dochází dřevo.“ Mnich se polozvedne z trávy a ukáže směrem do lesa. „Já jsem svatý muž, musím tady meditovat. O pozemské věci se mají starat běžní smrtelníci.“ „Aby ses u toho meditování nepředřel,“ ušklíbnu se a…
Je to divný rok... Nakonec mám docela ráda zimu. Mám ráda břečku, kterou musím odhazovat, mám ráda prosolené boty a že si je musím pořád umývat. Mám ráda, jak se brzo stmívá, mám ráda, že nesvítí sluníčko. Mám ráda, jak město voní. Mám zimu ráda…
Speciálně pro Brňáky V rozjezdech bývá pološero Snad aby nevybledly útržky noci Všechny ty tance Úlomky melodií, vět Pohledy Cinkot sklenic V rozjezdech se špatně čte A špatně se píšou básně Kazí to oči A bolí z toho hlava Ta tma Nedělá člověku…
V zahradě za cihlovou zídkou jsem se usadila do trávy a začala ladit kytaru. Potom jsem takřka nábožně vzala do ruky maminčin zpěvník. Listuji ohmatanými stránkami a ač je očím do breku, ústa se smějí. To ta krásná nostalgie, vzpomínky na společné…
Kolik je hodin, slečno? Příliš pozdě, tak je to, příliš pozdě! Můžu snad napravit, co jsem pokazila? Či je snad příliš brzy? Nebudu se ještě vzdávat, ještě ne! Je čtvrt na devět, pane. To nic. To jen zase jednou nevím, kudy kam