(Ano, poslední dobou blog zanedbávám. Vlastně ne tak docela poslední... no, třeba se teď, když jsem dosáhla tak pokročilého věku, napravím. Mám rozepsaných pár náročnějších článků a než je dopíšu, vždycky se něco změní a já je tak zase strčím zpátky k ledu.)

 

Nicméně, dneska jen rychlé a vážné ublognutí.

Že můj dědeček, který umřel v zimě, měl Alzheimera, to asi někteří z vás zaregistrovali. Když jsem o tom psala, s úžasem jsem zjistila, kolik lidí má podobné zkušenosti, jako jsme teď získali my. 

Včera byla babička na jakési přednášce o téhle nemoci (paní přednášející se jmenovala Klára nějak, až to babička najde, doplním). Byla z toho ani ne tak vytočená, jako spíš smutná. Dotyčná totiž problém popisovala ve stylu "haha, tak občas babičce řeknete, ať udělá to či tamto, a bude všechno okej".

Jenže ono to tak není. Teda nejdřív jo. Nejdřív si říkáte, že sem tam dotyčnému budete muset připomenout, že jste jeho vnouče. 

A potom se začnou dít věci.

Zapomínání je na tom vlastně to nejmenší. I když zároveň nejstrašnější. Vidíte, že ten člověk ztrácí sám sebe. Občas jakoby vytryskl nějaký kus ven, ale je to čím dál tím míň, a taky čím dál tím rychleji je z něj jen skořápka a vy nad ním sedíte a říkáte si "Je tam ještě? Nebo už ne?" Protože postupem času si myslíte spíš to druhé. 

A potom jsou tu ty další věci, které člověka nenapadnou. Problémy s hygienou, i třeba se sprchováním, protože se dotyčný prostě mýt nechce nebo se vody bojí. Jídlo - to, co mu chutnalo včera (nebo taky před dvěma sousty) už mu najednou nechutná. A navíc toho moc nesní. Můj stotřicetikilový dědeček se za půl roku zmenšil tak, že jsem s ním v podstatě pohnula sama - pokud se nebránil, protože agrese byla další mňamka, se kterou si moje mrňavá babička musela poradit vlastně každý den. Naši vyjížděli i několikrát týdně, nejčastěji v noci, protože se dědeček rozhodl, že bude uprostřed noci sedět v předsíni na stoličce a nechtěl se hnout. Nebo protože se nedokázal zvednout z postele. Sice jsme tam každý den někdo na chvilku byli, hlavně nejstarší teta, aby si babička mohla aspoň na nákup odběhnout a odfrknout si, ale kdyby dědečka přijali do hospice o pár dní později, klidně jsme ji tam mohli dát taky, ten psychický tlak, který ustála, ji v mých očích staví na pomyslný piedestal. Byl to fakt zázrak na poslední chvíli.

Než jsem to stačila unosit, tak mi ho vzal. Ale v prosinci to stejně připnu na kabát. Ať se lidi ptají. A já jim to můžu říct.

Samozřejmě bych tu moc ráda zmínila brněnský hospic svaté Alžběty plný empatických profesionálů, kteří umožnili dědečkovi odejít důstojně a v klidu. I když nebudu lhát, odhodlala jsem se za ním jít jen jednou a zvládla jsem slabou půl hodinu. Tehdy, když jsem ho viděla naposledy, tam byl. Záblesk na pár minut, kdoví jestli vůbec, ale byl tam. 

 

 

Alzheimer není prdel. Alzheimer je něco, o čem se málo mluví, doopravdy mluví a co může snadno potkat kohokoliv z nás. Snad je to úlitba za tu naši současnou dlouhověkost. Nevím. Každopádně o tom mluvte. Vy všichni, kdo víte, že to není srandovně zmatená babička v obchodě, o tom mluvte. Všichni, kdo jste si tím prošli, mluvte o tom, ať i ostatní zjistí, jak se věci mají. A ať třeba včas zvládnou podchytit příznaky a tím ten strmý sešup aspoň trochu zmírnit.

 

Každá zachráněná minuta vzpomínek se počítá.

A já doufám, že nikoho z vás, nikoho z vašich blízkých tohle nepotká. 

Že každý z nás bude moct být až do konce.