(Ano, poslední dobou blog zanedbávám. Vlastně ne tak docela poslední... no, třeba se teď, když jsem dosáhla tak pokročilého věku, napravím. Mám rozepsaných pár náročnějších článků a než je dopíšu, vždycky se něco změní a já je tak zase strčím zpátky k ledu.)
Nicméně, dneska jen rychlé a vážné ublognutí.
Že můj dědeček, který umřel v zimě, měl Alzheimera, to asi někteří z vás zaregistrovali. Když jsem o tom psala, s úžasem jsem zjistila, kolik lidí má podobné zkušenosti, jako jsme teď získali my.
Včera byla babička na jakési přednášce o téhle nemoci (paní přednášející se jmenovala Klára nějak, až to babička najde, doplním). Byla z toho ani ne tak vytočená, jako spíš smutná. Dotyčná totiž problém popisovala ve stylu "haha, tak občas babičce řeknete, ať udělá to či tamto, a bude všechno okej".
Jenže ono to tak není. Teda nejdřív jo. Nejdřív si říkáte, že sem tam dotyčnému budete muset připomenout, že jste jeho vnouče.
A potom se začnou dít věci.
Zapomínání je na tom vlastně to nejmenší. I když zároveň nejstrašnější. Vidíte, že ten člověk ztrácí sám sebe. Občas jakoby vytryskl nějaký kus ven, ale je to čím dál tím míň, a taky čím dál tím rychleji je z něj jen skořápka a vy nad ním sedíte a říkáte si "Je tam ještě? Nebo už ne?" Protože postupem času si myslíte spíš to druhé.
A potom jsou tu ty další věci, které člověka nenapadnou. Problémy s hygienou, i třeba se sprchováním, protože se dotyčný prostě mýt nechce nebo se vody bojí. Jídlo - to, co mu chutnalo včera (nebo taky před dvěma sousty) už mu najednou nechutná. A navíc toho moc nesní. Můj stotřicetikilový dědeček se za půl roku zmenšil tak, že jsem s ním v podstatě pohnula sama - pokud se nebránil, protože agrese byla další mňamka, se kterou si moje mrňavá babička musela poradit vlastně každý den. Naši vyjížděli i několikrát týdně, nejčastěji v noci, protože se dědeček rozhodl, že bude uprostřed noci sedět v předsíni na stoličce a nechtěl se hnout. Nebo protože se nedokázal zvednout z postele. Sice jsme tam každý den někdo na chvilku byli, hlavně nejstarší teta, aby si babička mohla aspoň na nákup odběhnout a odfrknout si, ale kdyby dědečka přijali do hospice o pár dní později, klidně jsme ji tam mohli dát taky, ten psychický tlak, který ustála, ji v mých očích staví na pomyslný piedestal. Byl to fakt zázrak na poslední chvíli.
Samozřejmě bych tu moc ráda zmínila brněnský hospic svaté Alžběty plný empatických profesionálů, kteří umožnili dědečkovi odejít důstojně a v klidu. I když nebudu lhát, odhodlala jsem se za ním jít jen jednou a zvládla jsem slabou půl hodinu. Tehdy, když jsem ho viděla naposledy, tam byl. Záblesk na pár minut, kdoví jestli vůbec, ale byl tam.
Alzheimer není prdel. Alzheimer je něco, o čem se málo mluví, doopravdy mluví a co může snadno potkat kohokoliv z nás. Snad je to úlitba za tu naši současnou dlouhověkost. Nevím. Každopádně o tom mluvte. Vy všichni, kdo víte, že to není srandovně zmatená babička v obchodě, o tom mluvte. Všichni, kdo jste si tím prošli, mluvte o tom, ať i ostatní zjistí, jak se věci mají. A ať třeba včas zvládnou podchytit příznaky a tím ten strmý sešup aspoň trochu zmírnit.
Každá zachráněná minuta vzpomínek se počítá.
A já doufám, že nikoho z vás, nikoho z vašich blízkých tohle nepotká.
Že každý z nás bude moct být já až do konce.
Komentáře
Dík za článek. Přesně,. jak @Katusi píšete: člověk úplně ztrácí sám sebe a mění se takový, způsobem, že nikdo z jeho blízkého okolí by tomu nikdy nevěřil. Na Alzh. zemřela moje teta - nemoc u ní propukla ale velmi brzy - kokem 55. roku života a dalších 7 let (zvláště poslední 3) se z ní pak stával úplně někdo jiný. Zapomínala číslice, písmena, nevěděla, jak se obléknout, neuměla vzít koště do ruky. Ona - celý život prožitý v hospodářství... Ona - která snad v životě neřekla sprosté slovo, začala v tomto období mluvit jako starý dlaždič. Nakonec byla na úrovni nemluvněte s plenami - hrozné...
Je to hrozná nemoc a kdo ji měl v rodině, měl by si kolem padesátky nechat udělat testy. Já už jsem na nich byla ve čtyřiceti a půjdu zas, protože je skutečně velmi důležité podchytit příznaky včas.
A ty příznaky jsou kolikrát taková "prkotina", že by tomu člověk ani nevěřil... Teta taky začínala úplně obyčejně zapomínat - doktor to tehdy odbyl tím, že zapomínám e každý... Dnes už se o té nemoci ví mnohem víc a proto je potřeba při každém podezření nečekat a poradit se s odborníky.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.