S některými lidmi vyjít je majstrštyk a spočívá to především v tom, že umíte mlčet. Můžete mít toiž sebepádnější důvody svého jednání, sebelepší argumenty - stejně ten druhý neposlouchá a pokud ano, jenom ho proti sobě popudíte a celá diskuze skončí krvavou bitkou.
Každý nemá trpělivost poslouchat blbosti nebo přímo útoky na svou osobu. Kolikrát se takový "dialog" odchýlí od původního tématu a změní se v osobní válku - výčitky, omlacování starých chyb o hlavu, vyloženě urážky.
Pokud jste hlava tvrdá a máte mrštný jazyk, braňte se. Ale slyšela jsem málo podobných hádek, které skončily dobře pro bránící se stranu. Každý nemá takovou výřečnost a útočící bývá ve výhodě.
Jestli jen trochu věříte své trpělivosti, doporučuju tichou zákopovou válku. Tichou v tom smyslu, že se držíte v klidu. Zaryté mlčení s občasnou kousavou poznámkou je jen ten zlopověstný olej v ohni. Mnohem lepší je mčet, poslouchat a v hlavě si sumírovat odpověď totálně neutrální.
Asi si říkáte, co to do Kaťuši vjelo, že si hraje na psychologa nebo co. Mno, poslední skoro tři týdny jsem strávila s nejrůznějšími kolikrát dost extrémními povahami a byla jsem svědkem/ účastnicí několika takových bitev. A od pár lidí jsem byla oceněna, jak perfektně umím držet...ústa a nechat druhého vybouřit, abych ho nakonec mohla inzultovat něčím faktickým.
Nepíšu ale tenhle článek proto, že chci radit nebo poučovat, každý ať se hádá jak chce. Chci říct tohle - nikdo nejsme dokonalý. Jinak skvělí lidi můžou být v určitých ohledech totální blbci. Jenže vy třeba tu skvělou stránku nikdy nepoznáte, protože jste s nimi zažili jenom ten pověstný střet s blbcem.
To je jedna strana mince. A ta druhá jsou naše zacpané uši a zatemněná mysl. Když někdo nás zná jako toho hádavýho pitomce, co neposlouchá a mele žvásty.
A to je prostě škoda.
S ostatními moc nezmůžete. Ale pokud změníte sebe, může je to trknout a třeba něco udělají i se sebou.
Tohle není článek s radou "Jak vyjít neporažen ze srážky s blbcem".
Tohle je článek o tom, jak se Katuši naučila mlčet i tehdy, když jí vře krev v žilách a cuká dlaň.
Komentáře
Mlčet ve chvílích, kdy se vám obrazně řečeno otvírá kudla v kapse a v žilách vře krev - to je opravdu kus umění. Klobouk dolů! A myslím to opravdu vážně.
To je skutečné umění. To jsem nikdy moc neuměl. Smekám klobouk.
Tak tohle jsem zažila dneska... Pro mě je na tom nejhorší ten pocit ponížení a nemožnost se jakkoliv bránit - protože je to zbytečné nebo to ten člověk slušnou cestou naprosto neumožní... :(
Přesně tak. Já se přiznám, že jsem přímo alergický na to, když někdo na mě řve nebo začne být nepřijemné.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.