V souzvuku milém

zpívám si s Krylem,

smutně se tu směje,

když se struna chvěje.

 

Zpíváme si do pochodu

o katovi v rudé kápi

a pan Kryl je trochu smutný,

myslím, že ho něco trápí.

 

Nemám odvahu se zeptat:

„Co se děje, pane Kryle?“

Snad teď… ne, to přece nejde,

není na to vhodná chvíle.

 

Zpíváme si do pochodu,

struny pláčou v rytmu jazzu,

i on, zpěvák, tiše pláče,

rozechvělý vůní bezu.

 

Pane Kryle! Tište slzy!

Nestojí vám za ně přece

tahle země, v které sliby

uplynou jak voda v řece!

 

Pane Kryle! Tište slzy!

Nechoďte pryč, zůstaňte tu,

vyzpívejte ten svůj smutek,

vyzpívejte ho vstříc světu…

 

V souzvuku sama se sebou

sedím u zdi, co nebyla,

 se zpěvníkem a s kytarou,

se slzami – a bez Kryla.