Každé roční období má svou vůni, která ho tak nějak charakterizuje. 

V létě voní mateřídouška, rozpálený asfalt, chlor z koupaliště, na podzim cítíte hníjící jablka, hlínu a mokré listí, zima vás přes nos praští smogem a tím divným odérem sněhu, co nemůžu k ničemu přirovnat.

Ale to nejčerstvější jaro, jaro ještě nahé, bez šatů a účesu a šminek, jaro tak brzké, že ještě ani nevystrkuje hlavičky sněženkám, to jaro voní naprosto specificky a nepopsatelně.

Když letos začal foukat jižní vítr, ten prudký, rvavý a teplý vichr odkudsi od Pálavy, poprvé mě to napadlo. Že v tom větru není cítit vlastně vůbec nic, jen ten vítr sám o sobě, a přesto hned vím, že nese jaro. Strašně zvláštní pocit, stát, nechat se větrem bičovat a čuchat ho.

Později se i v jarním větru objeví identifikovatelné stopy vůní - probouzející se země, kvetoucí stromy, ta svěží čerstvá směska, co přejde do upoceného zaprášeného léta.

Ale ten první jarní vítr, který hlásí, že se mění čas, ten nevoní ničím, co by se dalo pojmenovat. 

Nebo možná voní.

Jarem. Prostě jenom jarem.