Kříž je těžký. Žhnoucí slunce spaluje kůži, prach zvířený desítkami nohou dusí. Rány pálí. Pot, slzy a krev. Cesta s hrozným cílem. Plačící matka. Přes to všechno strach. Dřevo se zadírá do rukou, zraňuje, těžkne na zádech. Tak tolik váží lidstvo...

Kříž je těžký. Jarní slunce lehce hladí kůži, svěží vzduch naplňuje plíce. Námaha, napětí, úleva. Cesta s krásným cílem. Smích pod smrky. Radost. Dřevo klouže rukama, chvíli se nejistě kymácí a konečně dosedá na místo. Tak málo stačí, aby z toho bylo tak moc...

 

"Proč chcete ten kříž stavět? Přece tu nikoho nezabili."

"Ke cti a chvále Boží, milá paní. Aby stál na skále a říkal lidem, co půjdou okolo: Tuhle krásu ti dal Otec."

 

Nejistota a smutek Velkého pátku, které se přelijí do radosti a naděje Bílé soboty. 

První cesta, cesta Kristova, skončila na Golgotě, kde mu jeho kati postavili kříž a on na něm zemřel.

Druhá cesta, cesta naše, skončila na Vyhlídce, kde jsme postavili kříž my a vytvořili tak místo, ke kterému lidé směřují své kroky.

 

Víte, proč se mi tak líbí kříž v Komárově? Protože na něm není Kristus trpící jako na jiných. Je na něm Kristuts vítězný.

 

Všem Vám přeji, abyste Jeho vítěství i letos prožili v klidu, míru a s lidmi, které máte rádi. 

Krásné Velikonoce všem mým čtenářům!