Jsou dny, kdy to jde. Dny, kdy svítí slunce. Dny, kdy je to tak akorát. Nebo přímo skvělé.

No, a pak jsou dny, kdy si přijdete staří, hnusní, hloupí a nejradši byste zalezli někam do jeskyně a změnili se na macaráta.

Posledně jsem se takhle cítila minulý podzim...zimu...a kus jara. Přes prázdniny nasbírat trochu klidu a slunce do duše a ouha, máme tu další zimu a já jsem zase vyplivnutej tisíciletej kmen se sklony k sebelítosti. Jistě, vím, že jsou na tom lidi fakt špatně - nemocní, ve vyhnanství, ve vězení, ve válce, hladovějící, bez domova, týraní... ale věřte mi, že mě to nijak zvlášť nepomáhá, spíš takové to "Však se ti oproti jiným nic zlého neděje" umocňuje pocit zavrženosti.

Jak se člověk k takovému stavu dobere? Je to možná divné, ale uvažováním. Předvedu.

"No, ty šaty se mi hodně líbí... ale jak o tom tak uvažuju, bude lepší si koupit třeba burku..."

"No, na tu oslavu bych mohla jít... ale jak o tom tak uvažuju, stejně mě tam nikdo nemá rád..."

"No, byl vlastně hrozně milej na mě... ale jak o tom tak uvažuju, ani si neřekl o moje číslo..."

 

Inu, jestli ono není lepší o některých věcech neuvažovat.

Jak s oblibou říkám: Dřív člověk byl malej a pitomej. A teď už je jenom pitomej...

 

Pro všechny, kteří myslí, že jejich maják zhasnul - třeba se jenom skrývá za tříští vodní pěny.

A pokud fakt zhasnul, asi je na čase zkusit přistát u jiného pobřeží. Maják, co nevydrží svítit, vám za riziko ztroskotání doopravdy nestojí.