"O tom přece musím napsat!" napadne mě kolikrát. "Píšou o tom všichni, i já chci něco říct!"

Velké událostí, ke kterým se opravdu vyjádřil snad každý. Výročí, volby nejrůznějších potentátů, akce, rozmary počasí, zkrátka takové ty aktuality, které když prošvihnete, jsou prostě prošvihnuté. To člověka tak kráááásně svrbí prsty, jen se rozběhnout po klávesnici...

Jenže pak si uvědomím, že o daném tématu už toho bylo řečeno hodně. Snad až příliš. Ano, to je ono - příliš mnoho slov. A tak odsunu notebook a svrbění přenechám jiným. Jsou témata, ke kterým není třeba se vyjádřit, protože už se k nim vyjádřil zbytek světa. Snad zrovna váš názor by někdo poslouchal - ale snad právě váš názor je jen spojením názorů jiných...

Neřeší to dokonce ani poezie, která tedy jinak zachraňuje mnohé. Není jednoduché něco okomentovat verši a neupadnout do povrchních frází a plytkých slov...

 

"O tom vlastně nemusím nic psát..." napadne mě potom. "Píšou o tom všichni, říkat ještě něco je zbytečné..."

 

Ale stejně mi to pak bývá líto. Jsou prostě věci, co se stanou jen jednou za život a člověku pak ten nestvořený bombastický titulek chybí... 

Nebo možná chybí jeho pýše (u mě coby bloggera je to často pýcha, kdo píše...)