Pořád se říká "Rychle rychle, čas jsou peníze," ale přemýšleli jste nad absurditou takového rčení? Copak se dá čas srovnávat s penězi?

Je jasné, že často oboje zbůhdarma utrácíme. Plýtváme časem i penězi, marnotratně je rozhazujeme a ejhle! šrajtofle prázdná a k tomu jedenáct večer. 

Jenže v tu chvíli se ukáže ten zásadní rozdíl. Zatímco utracenou částku je více či méně možné získat zpět, s časem to tak není. Zatímco peníze jsou anonymní oběživo, náš čas je výjimečný.

Když propiju za večer pět kilo, dá se to napravit.

Když promarním pět měsíců, je to ztraceno navěky. 

Definitivnost ztráty prožitého času je mrazivá. Když posloucháte, jak se někdo baví o zážitku spojeném s určitým věkem, trochu se vám z toho rozklepe brada. Protože zmiňovaný věk už minul a vy jste nic podobného nezažili a tudíž už nikdy nezažijete. Čas je jen jeden, každá minuta, každá sekunda je jedinečná a mění se v nenávratno teď, teď, teď...

Viděla jsem dnes nádherný západ slunce. Hleděla jsme na něj jak u vytržení a užívala si ho celou čtvrthodinu. A zvláštní - nelitovala jsem toho. Nebrala jsem to jako promarněný čas. 

 

Nerada bych, aby to vyznělo nějak fatalisticky. Je sice pravda, že vteřiny mizí v nenávratnu rychlostí "jednadvacet", je sice pravda, že se nasčítávají a stávají se z nich minuty, hodiny, dny, na druhou stranu je moc důležité ty naše sekundy "utratit" za něco smysluplného. A ne jen na vydělávání peněz.

Protože čas nejsou peníze. Čas je dar, materiál, ze kterého rostou naše činy, aby se mohly posléze změnit ve vzpomínky.

 

A je jenom na nás, jestli to budou vzpomínky na nic nebo na nádherný západ slunce...

 

 

P. S. Nenabádám k flákačství. Jen mi konečně po letech a třetím přečtení vykrystalizovala v mysli kniha M. Endeho Děvčátko Momo a ukradený čas.