Cesta k pramenům může být pěkně dlouhá. Dlouhá a spletitá. Nepříjemná. A na konci může být něco úplně jiného, než jsme čekali. 

Já se přesto na jednu takovou cestu vydala. Ze zvědavosti, jak jinak. Hrozně mě zajímalo, proč zrovna tahle řeka končí v moři otazníků. A tak jsem si do batohu zabalila proviant a flašku rumu a vydala se proti proudu.

Bylo to...maso. Desítky slepých ramen a všude pořád jen samé otázky bez odpovědí. Spekulace. Hypotézy. Možná zbožná přání. Proplétala jsem se džunglí a snažila se nezapadnout do bahna.

Doufala jsem, že až najdu pramen, otazníky zmizí a zůstanou jen vykřičníky. Jenže ono ne. Na prameni seděla žába a vlastně ani nevím, jestli to byl pravý pramen nebo jenom nějaká odbočka, jakých jsem cestou potkala neúrekom. V tu chvilku mi došlo, že na to celou dobu jdu špatně.

Na podobné cesty jsou potřeba dva. Jeden má otázky a druhý odpovědi. A podpírají se cestou a společně se jim tak podaří najít až úplný začátek té řeky a vyčistit ji od všeho nezodpovězeného a nepochopitelného. 

Ta moje řeka pořád ještě je z otazníků. Od pramene jsem se vrátila s prázdným batohem a s žábou ve flašce od rumu. 

Na některé odpovědi jsem asi ještě moc malá. Nebo toho rumu bylo málo.

 

A takhle si teď připadám: http://www.youtube.com/watch?v=l3yuhWFNHRY