Před vývěskou bylo plno, hluk, směs nadávek, pláče a nechápavých výkřiků. Spolužačka mě zahlédla a vtáhla do davu.

Na velké plachtě bylo napsáno "Studenti nepodmíněně vyloučení" a v dlouhé řadě jmen jsem našla i to své. Chvíli jsem na něj nechápavě hleděla a pak (jak nabádala poznámka na okraji) spěchala ke kanceláři děkana, kde, jak bylo pochopitelné, byl další dav, tentokrát však tichý. Několik dívek plakalo, kluci zatínali pěsti. Šeptem se tu šířily nejpodivnější zprávy. Proč vyloučení? Proč zrovna my? Zněla slova jako kádrový posudek, rodiče, minulý režim. Do kanceláře vcházel jeden člověk za druhým a každý, kdo vyšel, se tvářil jinak. Některý roztrpčeně, jiný rezignovaně.

Když přišla řada na mě, protáhla jsem se z těsné chodby do kanceláře a byla usazena s hrníčkem kávy. Děkan osobně začal vymluveným hlasem říkat slova o příkazech z ministerstva a seznamech, podle kterých se musí řídit. Opakovaně se omlouval, znovu a znovu říkal, že nemůže nic dělat, že ti nahoře sečetli hříchy mých rodičů, prarodičů a snad i praprarodičů a ty mi teď zahradily cestu k dalšímu vzdělání. Nakonec mi podal lísteček, na kterém byla adresa a jméno a doporučil mi, abych si pospíšila.

Hleděla jsem na ten papírek a nechápala. Tedy chápala. Že jsem zcela bezmocná. A že s gymnáziem a takovýmhle...kádrovým posudkem (zvláštně se na to slovo zvykalo) budu ráda, když dostanu příležitost mýt záchody na Hlavním nádraží. Strčila jsem si lísteček do kapsy a na mapě našla danou adresu.

A tak jsem se stala brusičem.

První den na učilišti byl zajímavý. Vědoma si toho, že jdu ve stopách svého prarodiče (vida, jeho zásluhy v Zetoru mi nikdo nepřičetl k těm hříchům předchozích generací. Asi si někdo vzpomněl, že při té šikovnosti měl pořád svůj názor a mluvil často a nahlas) rozhodla jsem se neudělat rodině ostudu. Potíž byla v tom, že když mí spolužáci, patnáctiletá košťata, zjistili, že nejsem jejich nová učitelka, dostalo se mi od nich sluušného posměchu. Kdoví, co si mysleli. 

Měla jsem štěstí. Jediné brusičky v ročníku se ujal prozíravý Tvrďák, vůdce tamní party. Prozíravý v tom smyslu, že jsem se stala celkem záhy zásobárnou cigaret a piva. Kdyby u nich něco našli, vždycky se mohli vymluvit na mě.

Chodila jsem s nimi pít, vracívali jsme se domů pozdě a ožralí na mol za zpěvu obscénních verzí známých písní. Sešlo se nás víc, takových, kteří využili prvotního zmatku a díky dobré duši se dostali aspoň na učiliště. Vzpomínajíc na vysokou školu, která nám byla odepřena, sedávali jsme za stroji nebo v lavicích a proklínali nespravedlnost.

Na prvním shromáždění naší odbojářské skupiny bylo neobvykle živo. Na prvním i posledním. Pro mě. Když jsem se z něj vracela, čekali na mě před domem dva pánové v šedých kabátech. Mile se na mě usmáli a začali mluvit o rodičích, kteří mají celkem dobré zaměstnání, o bratrovi, který studuje gymnázium, o bratranci, co má letos maturovat. Zahráli na citlivou strunu. Jít o mě, vysměju se jim do očí a odbojařím dál. Ale sáhli na mou rodinu - a já neměla to svědomí sáhnout jí na budoucnost.

Měsíc jsem se kolegům ne-už-vysokoškolákům vyhýbala. Ač mé důvody byly pochopitelné, nebyla jsem schopna se jim podívat do očí.

Za ten měsíc se změnilo hodně. Když mě jeden z vůdců onoho "odboje" přišel navštívit do dílen, neozvalo se jediné písknutí, když jsem ve fasovaných montérkách přecházela halu. Díval se na mě nechápavýma očima, když jsem z kapsy vytáhla plechovku piva a zhluboka se napila. Začal mluvit o hrdosti, o svobodě... Sáhla jsem do druhé kapsy a ukázala mu ohmatanou fotku své rodiny. Chvíli na ni pohlížel a pak, když jsem zpoza ucha vylovila cigaretu, sáhnul do kapsy a připálil mi. Rezignovaně jsem zašlukovala a...

...probudila jsem se celá zpocená. Seděla jsem na posteli, vyděšené zírala do tmy a přemýšlela, jestli mám jít do školy s notebookem, nebo s montérkami. Trvalo dobrých deset minut, než jsem se vzpamatovala. Než jsem si uvědomila, že to byl jen sen, nic víc. Že se nevrátil minulý režim v jakési děsivé podobě. 

 

Potom přišly volby a já z obálek tahala jeden rudý hlasovací lístek za druhým. Mrazilo mě v zádech a tu noc jsem se bála usnout.

Děsila jsem se, že se probudím a mé místo nebude v lavici, ale za mašinou...

POZN: Příběh je podle skutečných událostí.