Stoupám po schodišti na Zelenou horu. Nestačím s dechem, jdu rychle, předbíhám ostatní a jako první vcházím branou do jiného světa. Jen na chvíli si ten zázrak užít o samotě. Jen na okamžik - já, Santini, Bůh.

Stojím pod klenbou a pohledem se pasu na Santiniho velkolepém geometricko-kabalistickém díle. Očima sjíždím promyšlené linie a rukama se u toho dotýkám kamenů průchodu. Tohle bude velkolepý zážitek, tím jsem si jistá. I jako krajinář jsme z toho nadšená. Být architektem, exploduju.

V geometrickém prostředí chrámu mi přijde takřka nemožné, že tohle všechno vymyslela jedna hlava. Jak mohl jediný člověk vymyslet takový plán, symboliku ohledně Jana Nepomuckého rozvinout do absolutní krajnosti...

Žádné přímé linky, jen systém kružnic a to vše v barokní okázalosti, rozevlátý oltář a mezi četnými sloupy a výklenky ani jeden jediný temný kout, všechno zalité jasným denním světlem. A ač je vše monumentální, působí to lehce, jako by někdo celý prostor vyřezal z oblaků, klenby se vznáší, neleží na sloupech. 

Je to spíš poklona Bohu nebo spíš trumf nad lidmi? ptá se člověk, sedící na schodku pod oltářem Jana Evangelisty. Prohlížím si křivky a přestávám vnímat okolní svět. Cílek! Kde jsem ho nechala? Matně se snažím vzpomenout...něco o Zelené hoře nebo o Santinim psal. Kde? Co? Ta paměť, ta paměť...

No jistě, paměť. Kameny začínají šeptat slova všech modliteb, které kdy slyšely. Je to jako šum větru, jen stěží se rozeznávají slova, ale všechny mluví o jednom - o Bohu. Jsou to prosby, díky, jsou to chvály - ale i výčitky. Celá ta staletí se modlitby opakují, témata jsou stejná - láska, zdraví, štěstí, rodina, úspěch... Chrám se nemění a lidé taky ne. A kameny si pamatují každé slovo, jež bylo pod vzdušnou klenbou vyřčeno.

Neochotně se zvedám a nechávám magii prostoru, který je plný Boha, za sebou. Jistě, pro mě je nejlepším chrámem skalní město nebo zátočina řeky, ale tohle... tohle je i pro mě, jakožto architektonického laika, něco naprosto neuvěřitelného. 

Na vrcholku schodiště na okamžik zastavím. Přede mnou leží Vysočina, za mnou chrám. Přede mnou dílo Boží ruky. Za mnou - dílo rukou lidských. Fouká vítr a velebné ticho, které mě obestřelo, jako by dodávalo oné chvíli správnou vážnost. 

To člověk jenom stojí, kouká a v hlavě mu šrotují Skácelovy verše Za žádnou pravdu na světě/ale jestli chceš/Za malý pětník ticha/Je chvíle, která půlí krajinu/Pokorný okamžik/kdy někdo za nás dýchá

Vykročím vstříc krajině a Santiniho veledílo nechám za zády i s jeho neuvěřitelnou atmosférou. 

Rozpůlená krajina se zcelila a pohltila mě.