GRAFOFILŮV BLOG

"Píšu, tedy jsem"

Když M*A*S*H potkal San Francisco

Představte si, že se po dvanácti (!!) letech dostanete k fotkám, o kterých jste si mysleli, že už je nikdy neuvidíte. A neboť vám před dvanácti lety bylo pouhých (už!!) skoro čtrnáct a všichni byli podle vás velcí a skvělí, najednou zjišťujete, že…


Bože můj, mám strach vol. 2

(Tento článek bude těžce proklikávací. V úvahách jsem prohledala minulost svého blogu a seškrábala vše, co jsem kdy o táboře napsala.) Článek s tímto názvem už jsem jednou psala. Je to… dávno. Velmi dávno, zdá se. Tehdy jsem měla za sebou čtyři roky…


Jemu

Jací jsme byli loni na jaře Zasnění ve svém vlastním světě Stojící jednou nohou na čáře Za kterou nikdo nenajde tě Jací jsme asi byli před rokem Já ve tvých slovech uvězněná Ty ve své vlastní hlavě otrokem A já? Do tebe zahleděná Jací jsme byli Jací…


Jím u společného stolu družinu svých apoštolů

Letos mám výroční Velikonoce. Čtvrtstoletné. Vzpomínala jsem, které z těch pětadvaceti (z nichž si přece jen část nepamatuju) byly nejhezčí. Pokud bych k tomu přistupovala (nevím jak to jinak nazvat, ale romantika může být i dekadentní) romanticky,…


Po každé cestě už někdo šel

Když je člověku zle, přijde mu, že nikdo jiný nikdy nezažíval to, co zažívá on. Nikdo neřešil takový problém, nikdo necítil takovou bolest, nikdo se necítil tak zoufale. Mé srdce puká, jako nikomu nepukalo! A potom, jednoho dne, mu dojde, že není…


Syndrom plouživého zpěvníku

Vedu scholu. Je to fajn schola, děcka, zhruba o deset let mladší než já (eh, tak tohle mě napadnout nemělo), jsou sympatická, nějak už jsme si k sobě našli cestu (hm, těch deset let bude asi dobrý důvod, proč jim to trvalo tak dlouho) a zpívat…


Únor je úmor

Stává se mi s železnou pravidelností, že se v průběhu února začne všechno s... kazit. Letošek není žádnou výjimkou, až na to, že se to všechno nakumulovalo na posledních čtrnáct dní, a hezky ze všech stran. S jedním senzačním klukem mi to nevyšlo,…


Jméno Káti

Lehce nesouvislý článek vzniklý z čiré radosti nad tím, že se jmenuju, jak se jmenuju. V roce 1992 mě rodiče, po zavržení jmen Jiří a Alžběta, pojmenovali Kateřina. Proč se nejmenuju Jiří je zjevné, Alžbětu zase (rozumně) zamítl můj otec. V roce…


Bez cinkání to nejde

Vykračuju si po silnici směrem k Ostrovu, zapadající slunce odráží zlato stromů, batoh mě nijak netíží, do uší mi hraje ta správná hudba - a ruka v kapse cinká pár drobnými, co mi zbyly z kávomatu. Cinkám si tím párkorunovým stříbrem a napadá mě, že…


Bylo to tam!

Dělám dva druhy muziky. Ten první je prostě jen hudba. Řemeslo, chcete-li. Sednu, hraju, sleduju noty, koukám na dirigenta, konec, potlesk, odchod. Když je co, tak beru (někdy čokoláda, někdy kytka, někdy prachy), zabalím cello/kytaru/hlasivky a jdu…