Jsou hry, kterých je lepší se vůbec nezúčastnit. A které není až tak moc potřeba vyhrát, jako spíš neprohrát. 

 

Trvalo mi dlouho, než mi došlo, co mi je. Přes rok. Pořád jsem si říkala, že ta nechuť cokoliv dělat je jenom lenost nebo únava, to ve dny, kdy jsme se vraceli z lesa skoro za tmy. A ty moje alkoholové excesy, kdy jsem za večer dala půl flašky ginu a pak psala básně a brečela, to se přece taky stává. Pak jsem dokonce přestala i psát, jen jsem ležela v posteli, koukala na seriály a čas od času se donutila uklidit aspoň zbytek bytu, abychom se nebrodili vlasy (to je tak, když jste dva vlasatci) a neutopili se ve tříděném odpadu. 

 

Teprve na začátku února 2021 mi došlo, co se se mnou děje. Že se mi někdy někde podle všeho urodila deprese. Protože to celé už bylo hodně za hranou lenosti, únavy nebo čehokoliv jiného. Jen tak zkusmo jsem si našla nějaké definice a bylo to tam. 

První týden jsem bojovala s hrdostí, že přece nejsem žádný blázen a že se jen moc pozoruju. 

Druhý týden jsem se začala zjišťovat, ke komu konkrétně jít. 

Třetí týden jsem šla na krátkou západosluncovou procházku a odhodlaně si slíbila, že jestli to do konce února nezvládnu sama, půjdu si pro pomoc. Co půjdu. Poběžím. Situace začínala být neúnosná, že jsem v té době byla díky přísunu alkoholu o pětadvacet kilo těžší tomu taky moc nepřidávalo. Neměla jsem chuť na nikoho a na nic, jen na gin a víno a sem tam tousty.

Čtvrtý týden (víc jich únor nemá) jsem šla do obchodu pro máslo. Musím uznat, že to byla výborná odpověď. Je jasné, že se to nespravilo hned, ale už ten večer jsem tušila, že to bude dobré. Jako bych dostala novou krev do žil. Ten třetí týden února 2021 byl taky poslední, kdy jsem pila sama doma, a to (až na pár letních radlerů a sem tam dopití decky po nějaké akci) trvá do dneška. Zní to banálně, ale pro mě to byl hrozně důležitý posun. To, že jsem ani neměla chuť si dát. Po koronovém roce, kdy se všechno tak nějak scuklo na les/seriál, byla sice pořád korona, ale já už ji netrávila sama. A zajít si jednou týdně na pivo s děckama, grilovat, na Bílendu nebo přehradu, na Macochu, nebo prostě jen tak na couračku po okolí se pro mě stalo přirozenou náhradou za sebeubíjející osamocené večery nad seriálem nebo Youtubem, kdy jsem se marně snažila vybičovat aspoň k tomu, abych odnesla a umyla špinavé nádobí. Postupně mě ta šílená banda začala kurýrovat. 

 

(Vsuvka: Paradoxně ta kamarádka, která mě k nim tehdy dotáhla, z mého života zmizela. Přestože věděla, jak na tom jsem, nebo možná chtěla nevědět, kdo ví, neodpustila si po jedné takové výpravě říct děckám, že nechce, abych chodila, protože jsem občas zamlklá a mám pochmurnou náladu. Což bylo obzvlášť povedené, neb na rozdíl od ní a jejích agresivních/naštvaných/impulzivních nálad já většinou držela masku komedie, což je podle všeho taky příznak. To jen tak mimochodem.)

 

Nakonec, po více než roce, můžu říct, že nejsem ještě stoprocentně v pohodě, ale už od onoho února to není nic drtivého a držím mnohem líp. Moje nechuť uklízet nádobí už je opravdu jen lenost a moje odpadnutí v devět večer je už opravdu jenom únava. Poznali byste to i kdybyste přišli k nám domů - ve společné části uklizeno, na balkoně se daří mangoldu, před bytem srovnané boty (sice je jich milion, ale jsou srovnané) a kdybych právě netřídila oblečení, které je mi malé (a že ho je, za tu krásnou dobu D jsem nakonec nasbírala téměř 40 kilo nadváhy), měla bych krásně uklizeno i u sebe v pokoji. Už se zase maluju a chodím ven hezky oblečená (ok, teď zrovna mám na sobě legíny a triko s Jurským parkem, ale když máte sedět hodiny u počítače a hrabat se v excelu, líp se to dělá v něčem pružném), i auto mám čisté, knížky v knihovně jsem si pěkně seřadila. 

 

To uplynulé období je jeden z důvodů, proč jste tu ode mě četli jen občasný výkřik na téma "Stále žiju!" Bylo těžké se vypořádat sama se sebou, natož vám tu ještě dokázat servírovat takové texty, na jaké jste byli zvyklí. A tak tenhle bloganec berte jako omluvu a vysvětlení a taky dost přiznání. Neříkám, že jsem stoprocentně v pořádku, ale i těch dejme tomu šedesát je krásný pokrok.

Těším se z maličkostí, dokážu pracovat i jinak než na poslední chvíli a po třech letech jsem se konečně odhodlala a vysrala se na ústav pedologie, který mi dokázal vzít i poslední zbytky svéprávnosti. Teď jsem na skvělém ústavu, kde si mě váží, kolem sebe mám lidi, kterých si vážím já, a tak celkově jsem se dostala do stabilizovaného stavu, kdy už dokonce i píšu básně. Samozřejmě jsem se dostala i k hloubání, proč to celé nastalo, a jako vždy z toho vzešla jen blbá souhra náhod - škola, vztahy, korona, minulost. Klasika.

 

Kdybych mohla něco vzkázat Katuši o dva roky mladší, řekla bych jí "Vykašli se na vymlouvání se na lenost a únavu, zamysli se nad tím, co se ti děje, a jdi k odborníkovi. Ušetříš játra, peníze, mentální pohodu a hlavně čas. Protože ten víc jak rok, kdy jsi nedokázala porazit sama sebe, ti nikdo zpátky nedá."

 

A tak se vám tu přiznávám, na prahu třicítky, že sic koronu vystřídala válka, žiju z jedenácti na měsíc, takže sotva zaplatím nájem, záda mě bolí nepřetržitě od ledna a moje váhová kategorie začíná být třímístná, jsem teď šťastná. Ne jako předtím, kdy jsem sbírala střípky a schovávala je po kapsách. 

Tentokrát už doopravdy, úplně a celá.

Zatím jsem sice úplně nevyhrála, ale s klidem můžu prohlásit, že už rok a dva měsíce neprohrávám.

 

A to je víc, než kolik jsem si v únoru 2021, opilá třetím gintonicem, mohla přát.