Říkává se, že žádná dobrá historka nezačíná slovy "To tenkrát, když jsme jedli salát." To je tvrzení celkem lehce zpochybnitelné, ale nikdo z vás určitě nemá historku, která startuje tím, že jste jen šli do obchodu pro máslo. 

Co historku. Celý příběh. Velký a krásný. 

 

Byl konec února, moje osamocené covidové deprese eskalovaly, další den mě čekala cesta do Karlových Varů a napadlo mě upéct muffiny. Jenže máslo posledního půl roku hrálo na ledničkovou schovku, takže jsem ho přehlídla a jeho čerstvost nebyla, co bývala. Poněkud v presu jsem se vydala do Alberta, abych ještě narychlo doplnila zásoby a před spaním tedy stihla něco ukuchtit. Cestou jsem rychle psala kamarádce, jestli nemá čas se na chvilku srazit a pokecat (jak vidno, člověk nikdy nespěchá tolik, aby neměl čas na kus řeči), odpověděla obratem, že je u kluků na kolejích, ať se stavím. 

Stavila jsem se tedy. A v tu chvíli, ve špinavém tričku, s mastnou hlavou a zvolna měknoucím máslem v kapse, jsem spadla do nejhezčího dobrodružství za posledních pár let. U kluků na pokoji byla nejen obvyklá skupina lesáků, ale i pár dalších duší, s nimiž jsem si začala povedeně notovat. Celé setkání vyvrcholilo asi ve dvě ráno, kdy jsem konečně odolala přemlouvání, ať je neopuštím a nekazím partu, a zvedla se. Když jsem pak doma vytahovala z kapsy úplně rozměklé máslo, netušila jsem, jak moc mi dnešní náhodný večer změní život. 

 

Ona totiž tahle parta tak nějak začala krystalizovat a najednou to nebylo jenom o těch setkáních na kolejích nad pivem. Najednou z toho byly výlety na rozhledny, na kopce, do údolí, k řece, na výhledy, do ZOO, na přehradu, samozřejmě do hospody, do jiné hospody, na procházku zakončenou hospodou, a celé to pochopitelně vybuchlo jeden srpnový týden v Lísku, ale o tom už jsem vám tu něžnila. 

Těmhle šílencům, té naprosto nesourodé směsce, která by se nikdy nepotkala, nebýt naší alma mater viridis, se podařilo rozehnat moje po odborné pomoci volající chmury během jediného měsíce. Do jara jsem tak vstupovala v naprosté pohodě a květy třešní zase vypadaly jako krajka, ne jako plíseň. Léto jsem přivítala s otevřenou náručí a nasávala ho plnými doušky, aby mi neunikla ani sekunda toho jedinečného přátelství. Podzim mě ověnčil svatozáří padajících listů a přes všechny restrikce jsme si zachovali báječnou náladu a ještě lepší pospolitost. A zima?

 

Kdesi nad Polskem vybuchovaly barevné deštníky ohňostrojů a v naší mnohohlavé skupince se míhaly pestré barvy neonek. Cinkaly nádoby (od šampusek až po plecháčky), všichni se objímali a přáli si, ať je ten další rok přece jen trochu lepší. 

Stáli jsme na Konci světa, všichni společně a nikdo sám, za sebou rok, který přes svou beznadějnost dal nám všem naději, a před sebou něco, co jako konec světa rozhodně nevypadalo. 

Kéž naše společné cesty neskončí.