Je doba vánoční, předěl mezi svátky a silvestrem, všichni jsou někde odjetí, díky čemuž se dá zaparkovat i v osm večer, baštím cukroví, dorážím salát, dávám zmrazit kapra, uklízím si dárky (krom těch nových pneumatik), děťátka mají prázdniny a tráví je u televizí, dospělí mají dovolené... a tráví je u televizí, všichni citují Pelíšky, Lásku nebeskou a Sám doma - a já píšu bloganec tak absolutně proti svátečně-prázdninovému duchu, až je mi trochu stydno. Ale jen trochu. Spíš vůbec. Ale, však mě znáte!

 

Jak začít. To jsem takhle byla na mši u nás v kostele, na Štěpána, během stání se mi rozbolela záda (neřekli byste, jak si je dokáže cellista domrvit, když si blbě sedne), když tu mé oči popatřily na dvě poslední osoby, které jsem ten sváteční den chtěla vidět. S jen trochou nadsázky můžu říct, že jsou to mí nepřátelé. Jak ironické, že se naše cesty protnuly zrovna teď a tady. Ach. 

Osoba jedna má na svědomí věci, jež nejde odpustit. Nejedná se totiž o křivdu na mé osobě, ale na mém okolí. A na věcech, na nichž mi záleží. A jsou to věci, které byly hrozné, zcela vědomé a udělaly škodu, která se nedá napravit. A když jsem tuto osobu zřela, a pod respirátorem tušila její bohorovný úsměv, dostala jsem tik do levého oka. Což bylo obzvlášť humorné. Quasimodo v sametových šatech a s tikem v oku!

Osoba druhá má na svědomí věci, jež zcela jistě odpustit jdou, ale já to nemám v úmyslu. Aspoň zatím. Dalších patnáct let, aby se to vynulovalo. Zcela sobecky se jedná o křivdu na mé vlastní osobě, o věci, co neměly být vyřčeny a přesto vyřčeny byly. Tehdy na Starém Brně, na té hrozné svatbě, kdy si novomanželé z kamarádů udělali obsluhu se vším všudy a já strávila většinu dne nad docházející teplou vodou a stovkou talířů od guláše, aniž bych měla čas ten guláš ochutnat. Tehdy bylo řečeno něco... no, dodnes jsem hrdá, že jsem udržela ruce u těla a nedala dotyčné osobě jednu dobře mířenou přes držku. A když mi po konci té sváteční mše položila svou neupřímnou ruku na rameno, dostala jsme tik i do pravého oka. Inu, k zulíbání.

 

A jak jsem tak stála v tom kostelním průvanu, napadlo mě, jak je krásné být dospělý. Já ty dvě osoby totiž klidně můžu nesnášet. Komu je co po tom, že někoho nemám ráda. Nemusí mít člověk přece rád všechno co dýchá (dýchá ten obří pavouk u mě za linkou, který vylízá jen v noci a když jsem sama doma?). Může mít klidně proti komukoliv výhrady (navíc když jsou, aspoň subjektivně, oprávněné). Prostě si můžu milovat a nenávidět koho chci, protože je to jen moje věc. A že konkrétně tyhle dvě osoby nesnesu - no, u té první bych dostala za pravdu od mnoha lidí včetně své mámy. A u té druhé? Kdo ví. Možná se našli další, kteří po mnoha a mnoha letech přátelství odložili klapky a dostali pořádnou facku od reality. Najednou jsem si přišla tak volná. Nemusím se žádném z lidí zodpovídat proto, že mi někdo leze na nervy a mám chuť mu fláknout. Ugh. V tu chvíli jsem se úplně vznášela (samozřejmě mi to dost kazila ta rozbitá záda. Ať už někdo zakáže bolesti zad prosím. To bych zrovna ocenila.)

 

Je půl jedné ráno a jediné špatné svědomí, které momentálně mám, se netýká toho, že někoho nemám ráda, ale toho, že se mi nechce uklízet sníh před domem. A je to divné, ale to, že můžu svobodně nesnášet, mi došlo až teď v neděli, a je to fakt pocit k nezaplacení. To, že mi někdo něco udělal, neznamená, že mu musím automaticky odpustit. Někdy, možná, proč ne, ale ne, dokud je to ve mně živé. Nikdy to nešlo, vždycky mi to jen ublížilo a tomu dotyčnému to bylo buřt, tak proč bych z toho měla bláznit? Neříkám hýčkat si nějakou nenávist, to ať si zase dotyční nemyslí, že se užírám celé dny a celé noci nespím nenávistí k nim. Kdepak, jsou mi ukradení. Ale když si na ně vzpomenu, prostě je nemám ráda. Můžu je nemít ráda. 

 

Takže s tímhle mým prozřením, které dalo podnět ke vzniku prosincového ublognutí nevalné kvality, se s vámi loučím...

 

...a do dalšího roku vám všem, mým věrným čtenářům a ještě věrnějším kritikům přeju, ať jsou vaše prsty hbité, připojení rychlé a hlavně!! životy krásné. Držte se a omluvte mě - letos už nebudu slibovat, že budu psát víc. Tak nějak jsem vyrostla a vím, že když to nejde, tak to nejde a nic se nemá lámat přes koleno. Ale věřím, že pořád bude dost obzorů, přátel, západů slunce, otravných věcí, tratí a cest, o kterých vám budu moct vyprávět.

 

A ta slova, která víří krajinou vašeho srdce, je lepší jen číst a nesnažit se je napsat. 

Stejně se nám to nikdy nepovede.

 

PF 2022