Chytnu prstama poslední kousek léta, co uvíznul na umírajících kytkách na okně (umíraj, páč jsou to jednoletky, určitě ne proto, že jsem neschopná zahradnice). Od prvního září se nebe topí v modrý, odřený prsty mi trčej ze sandálů a večer přes sebe hážu jenom červenou flanelku, kterou máma nemá ráda. Když sedíme s partyjou na zahrádce v obležení blešulí (civilním jménem Cosmos bipinnatus) a cucáme posledního šnyta, poklepáváme si na čelo, proč takhle hezky nemohlo být ten poslední srpnovej týden, kdy nám šla pára od huby jak jeskyňářům.  

 

Trochu nám to spraví random výlet zpátky na místo činu, kdy na poslední chvilku stíháme západ slunka na Křivoši nad Dolníma Loučkama, odkud je fantastickej výhled na Tišnov 

a na viadukt. Kluci pocucávaj pivo z plechu a mně se pomalu zarývá zima pod sukni, protože jsem se ještě nestihla převlíct po návštěvě u babičky. Pomeranč zapadá za obzor a od Brna se plíží tma.

Červený žihadlo vyráží zpátky směr Lísek, hvězdy čekaj', cesta je docela neznámá, v úžasu zůstávám koukat na obrovskej kostel v Rozsochách, ony jsou celý Rozsochy obrovský, ale těma projíždíme už skoro za tmy, v autě nám hraje pelikán (schválně, koho napadne co je to za dekadentní písničku) a za chvilku už drhnu břichem o známou lesní cestu. 

Šplháme na Pletenici, ten začarovanej kopec holej jako pleška, za chvilku přijíždí kamarád z Křižánek, koukáme na hvězdy, který jsou jak dírky ve velikánský černý dece a je jich tolik, že klukům zůstává čelist u kolen, sem tam i nějaká spadne. Mléčná dráha se vine přes oblohu, občas nějaká družice probliká nad obzorem a skrz displej ajfonu hledáme názvy souhvězdí. Pak se ozve znovu zima, je čas jet domů.

Vyhazuju kluky v Krpoli a za zpěvu Greenhorns přemýšlím, kde v tak pozdní hodinu zaparkuju. 

 

 

Bratr vysmátý jak lečo přiváží moje nově oestékáčkované Ferarri (ne Radime, každý červený auto nemusí bejt italský fáro), hážu si do kufru bagáž a vyrážíme směr Jeseníky a rodiče. Hladoví na párek v rohlíku mineme úspěšně všechny MOLky, celou cestu mluvíme, jako bychom se čtrnáct dní neviděli - no, vlastně neviděli. Na známej skorokonec světa (alias do Koutů) přijíždíme dávno za tmy, za víčky ještě máme uvíznutej nádhernej západ slunce, kterej nás chytnul u Olomouce a v cíli nás čeká rozsvícená chata a rodiče. Před námi je pár dní po mnoha letech rodinné dovolené a já poprvé v životě jedu na tobogánu (nutně ho potřebuju domů, jen nevím, jak se na to bude tvářit paní domácí).

A už v neděli večer po návratu sedíme s partyjou na dalešicích a já mám konečně pocit, že je podzim, jak má být, nemyslím na blížící se poslední dvojku a prostě je mi fajn.

 

A jaký máte letos babí léto vy?