Sluníčko svítí skrz plachtu stanu, kousek za hlavou šumí les, ve spacáku začíná být podezřele vedro. Chvilku přemýšlím, kde jsem a proč sjíždím z postele dolů.

Pak mi to dojde.

Po roce jsem zase doma.

Málokdo chápe, proč se na louku v klínu lesa, pod kopcem holým jako pleška, stále vracíme. Nejen já, nostalgik z povolání, ale i ti další - ajťáci, prodavači, vědci, lesáci, ekonomové. Banda dospěláků, z nichž část tady vyrostla a část sem přirostla. 

Těžko se to popisuje. Dělá to ten obzor? Les s trávou sametovou, s jehličím hebkým? Dělají to západy slunce jak od Moneta? Jsou to snad ta svítání, kdy se člověk líně válí ve spacáku a vychutnává svěží vzduch? Je to vůně ohně ve vlasech, zvuk kytary, není to snad těmi nádhernými, přenádhernými hvězdami? A nejsou to nakonec ti lidé, které sem svedla cesta, které sem to vše výše popsané přitáhlo a oni se tady našli? 

Těžko říct. Jen vím, že když jsem v sobotu večer stála pod rybím okem měsíce, ruce v kapsách, cigáro v koutku, prsty odřené od kytary do krve, když jsem hladila očima místy už prořídlou linku lesů a za zády kolem dohasínajícího ohně si pozpěvovala banda šílenců, když vítr pleskal nezavázanými stany a kolem kotníků mi tekla dolů do údolí zima, věděla jsem, že tenhle týden tak jako vždycky nebude čas, jen tohle místo. 

A bylo to tak. Prsty se mi ani nestíhaly hojit, buď je drásaly struny, nebo jsem si je pálila o kamna, to byla radost, vařit pro tolik hladových krků, a všichni si pomlaskávali a pochvalovali, jak jim to chutná. V tomhle šíleném týdnu se spojily dva moje světy - ten, který vznikl přímo tady, mezi stany, a ten, který se utváří v Brně. Sobecky jsem si připadala jako středobod, kolem kterého se ty dva světy míchají, a věděla jsem, že tu zase vzniknou nová přátelství, a že příští rok se naše smradlavé řady rozšíří o další stálice, o další lidi, kterým toto místo přijde na mysl, až jim bude smutno. 

Jako já si vzpomenou na zkroucené břízy na kraji pole, na rozvláčný obzor, na rudé slunce, na těžké mraky za Pletenicí. Jako já budou v mysli nohama brouzdat mokrou travou, ležet u ohně, sedět v týpku a broukat si, že už musí jíti. Dobře si zapamatují nenápadnou blátivou odbočku do lesa, na jejímž konci zažili jeden z nejlepších týdnů roku, týden plný klidu, přátel a nekonečného smíchu. Půl roku teď budeme vzpomínat, těším se, až budou kluci v Greenu říkat "Škoda, žes tam nebyl, to by se ti líbilo!" nebo "Pamatujete, jak dostal na stezce odvahy Mára skoro infarkt?", a dalšího půl roku se budeme těšit a plánovat. Tak, jako dřív. Letos to bylo po dlouhé, dlouhé době zase stomilionprocentně tak, jak to mělo být. A ano, přiznávám, že mi lichotilo, že beze mě se neudálo nic. "Kde je Káťa?" nebo "Počkáme na Káťu, než začneme," to mi chybělo, věřte mi. S hrdostí středoškolské queen bee jsem každý den stavěla na stůl hrnec s obědem, vytahovala další číslo novin, instruovala o dalším programu. Obklopená všemi svými přáteli, blažená až na vrchol vysílače. Takhle skvělé pocity takhle dlouho už tu pořádně dlouho nebyly. V rozněžnělé chvilce u vánočního stromku, když jsme o půlnoci rozsvítili prskavky a bouchli šampaňské, jsem si pomyslela, jak je skvělé mít všechny přátele pod jednou střechou - či spíše pod jedním nebem. 

Abych nějak ukončila (či se o to aspoň pokusila) tento svůj rozněžnělý výblogek psaný prsty sedřenými, rukama spálenýma - letošní Lísek byl úžasný. Nejen pro ty protančené/prozpívané večery, i proto, jak se lidi nebáli vzít za práci a díky tomu byl tábor zdemolovaný tak, jak měl být. I přes zimu a déšť. Spolu jsme dělali, spolu jsme zpívali. A těch fórů! A těch debat na kolotoči ve tři ráno s posledním pivem v ruce. 

Sedím na kraji lesa mezi břízami zkroucenými. Kousek ode mě borovice a starý posed, na kterém visí už tři roky láhev s poselstvím pro všechny, kdo přijdou až sem. Zpráva o tom, jak si tě tohle místo přitáhne a nepustí. O tom, že zlé zde nevzniká, smutek zde vyšumí. 

O tom, co vidím z mého schovaného místečka, se v té lahvi ovšem nepíše.

Protože když sedím v suché trávě (suché jen napohled, skrz maskáče mi za chvilku prolne poslední déšť), vidím krajinu, která ze mě udělala to, co jsem, a vidím i všechna ta krásná slova, která jí plují, která se v ní vznášejí.

Ale aspoň v tomto už jsem zmoudřela. Ani nepomyslím na to, abych je zachytila. Jen na ně koukám a vím, že až přijde pravý čas, vykrystalizují. Nebudou nikdy tak skvělá jako to, co vidím před sebou, ale to ani nejde. 

 

Jsou prostě chvíle, kdy existuje jen tady a teď a ti lidi, co s tebou tento okamžik sdílejí.

O čtyřiadvacet hodin později sedím v sametových šatech, s čistou hlavou, voňavá a namalovaná v divadle, a přestože se smějeme v podstatě každé druhé replice, vím, že moje srdce ještě hodnou chvíli zůstane na té rozmáčené ušlapané louce, mezi lesy, které dostaly pěkně za uši, pod nebem, jaké není nikde jinde. 

Tak jako každý rok bude ještě dlouho trvat, než mi lísecký vítr přinese srdce nazpět. 

A stejně ho tam vždycky kousek zůstane. Ten malý kousek, který mě (a nejen mě) dovede každý rok zpátky domů. 

 

 

Může jít o obrázek 3 people, including Marek Skalník and Káťa Sedláčková a outdoors
A pak tu mám tyhle dva šílence, se kterýma to táhneme už neskutečných patnáct let. A to už je pořádná doba!