...z našeho bohužel již tradičního třídního srazu. 

 

Kdysi, před dlouhými devíti lety (čase, ty mizero, proč běháš rychleji než já) (i když to běhá vlastně každý), jsem napsala tento článek. Je v něm zmíněn náš třídní, Svatobor Sysel, jeden z velmi mála lidí, kteří nad námi, zlolajným áčkem, nezlomili hůl. Škůdci a oběti, jeho legendární pojmenování naší třídy, přece jen tehdy neodešli tak svorní, jak můj výše zmíněný článek naznačoval. Se spoustou lidí byly vazby zcela zpřetrhány, skupinky, které fungovaly celých osm let, byly zachovány a ve výsledku to dopadá tak, že ze střední se bavím s pěti lidmi a nikdo jiný mi nechybí. Na srazy nechodím (ne, že bychom nějaké měli), každý rok se zahlídneme na plese, kdy se s některýma holkama ani nezdravíme a u kluků si jen vzpomenu, že si nemáme co říct. 

Příští rok jsme měli mít deset let od maturity a já si říkala, že tentokrát na sraz půjdu. Sice si s nimi pořád nemám co říct (nikdy bych neřekla, jak jiný svět je ta naše alma mater viridis a celý ten zelený pronárod a jak moc mi to bude vyhovovat), ale přece jen, deset let

 

Sešli jsme se ovšem o rok dřív, a to tento čtvrtek na rozpálených schodech brněnského krematoria. 

Devátý třídní sraz byl taky poslední, na kterém byl náš tříďas Sysel. Příští rok bude spolu s dalšími na seznamu těch našich učitelů, které přemohly zdivočelé mutující buňky. Už jsou čtyři, naši padlí. S černým humorem říkáme, že jsme museli být hrozně cancer třída. 

 

Tak nějak jsem doufala, že se k blogování vrátím poetickým článkem o zimě v lese, o tom, jaké to je brodit se po kolena v bahně, zatímco vám padají stromy na hlavu, že budu vyprávět o bandě, která mě i přes koronu držela nad hladinou střízlivosti a příčetnosti, že se rozplynu nad tím báječným mokrým jarem a nad prvníma jahodama (byly hnusné, seschlé a kyselé. A bylo na nich bláto) nebo že konečně dopíšu další díl své brněnské říční ságy (ale už ho skoro mám, fakt!). 

 

Je skoro přízn/račné, že je to jen další epitaf.

 

Tak tedy, pane profesore, díky. Z matiky si sice nic nepamatuju, ale napořád vás budu mít v paměti jako šibala s nepřekonatelnýma hláškama a odvahou zkrotit třídu A8, což rozhodně nebyl lehký úkol. 

Za všechny škůdce i oběti, což byly občas se prolínající role - nebudete zapomenut. A nejen námi, neb v té přehřáté síni bylo dobrých dvě stě lidí. 

Sysel obklopen svou třídou během posledního zvonění před devíti lety.