"Píšu, tedy jsem"
Byli dva, malí-bez domova Ale šli světem společně A i když byli nemajetní Bylo jim vždycky báječně Byli dva, měli málo věcí Dvě věrná srdce na dlani Ona se bála přo soumraku A on sliboval svítání Byli dva, našli domek z karet A když nic nikdy neměli…
Dotkl se mé dlaně Vrhl pohled krátký To, co bylo nejde Přece vrátit zpátky Dotkl se mé dlaně A mně úsměv ztuhnul Odstrčila jsem ho- On zklamaně uhnul Dotkl se mé dlaně A mně ztvrdly oči Jako oči šelmy Než na kořist skočí Dotkl se mé dlaně Zpět jsme…
Na plátcích růže se usadil Čas Sedí a čeká, bojí se nás I já se bojím a čím dál víc: Růže má čas, ale já nemám nic
Dálka mě zase volá A cesta vede zdola A na vrcholku, tam obchází strom Jeho stín černě hladí A vítr listí svádí A za kopcem se otevírá lom Mraky táhnou jak husy Proč cesta končit musí Proč vůbec všechno musí konec mít Proč oblíknout se cesta Nedá…
Jen křídla dávno unavená A oči cestu hledají A ústa uzamčená-mlčí Na nic se radši neptají „Kudy se lítá do Betléma?“ Chtěl by říct, ale neříká Jen na dně očí hledajících Pomalu roste panika Už dva tisíce let tu bloudí Těžko ho něco odradí Dál hledat…
Země se ukládá k západu slunce a já se vracím z města měst, pohřbená v záplavě zbytečných frází pohřbená v lavině hloupých gest. Obzor se zabarvil rozlitou krví, město mě nechytlo na svou lest, na stánky, volání cizích řečí, za které nabízí vlastní…
Na lavičce kdesi v půli cesty, na lavičce s prknem zlomeným, na lavičce s oprýskaným lakem, slova vstříc nám plynula jak dým. Jako dým se rozplývala vzduchem, jako dým se kolem vinula, jako dým – jen vůně po nich zbyla, naše srdce jak dým minula.…
Točíme se v kole jak kůň v kolotoči, hudba, stoly, lidi – celý svět se točí. Celý svět se točí v rytmu valčíkovém, konečně mám sílu říct ti svoje sbohem. Říct ti svoje sbohem, dupnout v rytmu polky, teď si hledej štěstí u jinačí holky. U jinačí…
Věky vyšlapaly cestu naskrz lesy, trochu váhavě se káně ozývá, čas se rozdrobil a poztrácel se kdesi, v oči přivřené se slunce zarývá. V tichu bezvětří a v hluku lesní bouře, kdy blesk za bleskem se řítí lesu vstříc, v záři plamenů a v obejetí kouře…
Komu by se vstát chtělo, když se sotva setmělo? Jiní teprve chodí spát, já se musím vzdělávat.