Sedím na ležícím kmeni a přede mnou probíhá jaro v přímém přenosu.
Nejdřív vystrčí ze suchého listí hlavu sasanky. Před ranní zimou se ještě schovávají, ale jen co je pohladí sluníčko, rozvinou se a člověku je líto po nich šlapat.
Hned po nich se do toho dají habry a lípy. Jako první vystrčí z pupenů křehce zelené lístky, jen rychle, dokud totéž neudělají stromy nad nimi a nevezmou jim drahocenné světlo. Derou se vstříc světu, kolem kmenů s hádky na kůře se rozvíjí ochmýřené prstíčky. Člověku se chce je hladit, ale opatrně, vypadají hebce jako motýlí křídla.
Sotva odkvetou sasanky, najednou je člověk po kotníky v trávě. Je ještě krásně zelená a neuprášená, skoro mám chuť se jí napást, ale jen jí proplouvám jak loď hledající přístav.
Naposled vybuchnou buky. Na nic se neohlíží, ke slunci mají nejblíž, nikdo je netísní a nestíní, jejich rovné stříbrné kmeny propichují do blankytu díry. A i to nebe je najednou správně modré, ne tak našedle jako v zimě, je jasné jako pastelka, kterou jsem nikdy nepoužívala, plují po něm načechraná oblaka nebo naopak rozfoukané řasy.
Roušku odhazuji v dál, ležím v trávě, dýchám až do palců u nohou a nad mou hlavou vykreslují borovice zběsilé osmičky, jak se do nich opírá vítr.
Když ustane, slyším, jak se stébla trávy, kterou jsem svými kroky slehla, zvedají a u toho tichounce praskají.
Ležím v trávě obalená jarem a u cesty, pod květem jahodníku, se zvolna rodí léto.
Komentáře
Slovo i obraz - dokonalá poesie jara. Díky za to!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.