Vždycky jsem to já, kdo zůstává stát, zatímco ostatní se řítí kupředu. 

A vždycky jsem to já, ke komu se vrací s koleny odřenými a nosem rozbitým. Ke mně si chodí látat roztržené kalhoty, já jim leju kysličník na silniční lišej. Vlastně mi to vadí o dost míň, než by se mohlo zdát. Jen kdyby občas někdo obvázal i moje rozbité koleno (pomyslné. Rozbitá kolena, co si vozím z lesa, nemá cenu léčit.), jen kdyby občas někdo pohlídnul za sebe a zamával na pozdrav. 

Od čeho by byla vrba, kdyby nevydržela všechna ta slova, tolikrát už jsem o tom psala. Jenže občas už to nejde, občas už je plno a je potřeba vylívat a tehdy není kam, každý prostě nedokáže jen poslouchat, vždyť toto jste ode mě slyšeli mockrát. 

A tak chodím sama na procházky. Protože obzor mi zase naslouchá, tak jako dřív, jako tehdy, když bylo ještě všechno jak mělo být. A vítr mezi stromy mě plní pohodou a radostí. Trousím cizí smutky mezi sněženky a je mi líp. Pořád mě mrzí, jak spotřební zboží je moje přátelství, ale, víte... už ani ta sebelítost není to pravé takhle v kvetoucím jaru, na ostrých skalách Babího lomu, v posledních paprscích zapadajícího slunce. 

Je to zvláštní, ale s každým dalším krokem si přijdu víc v pořádku. Chůze se projevuje jako nejlepší terapie. Pití nepomohlo, psaní nepomohlo, brečení nepomohlo, ani mračení - ale levá pravá zabírá překvapivě dobře. A k tomu dobrá knížka ve sluchátkách, pochopitelně. 

 

Já tu budu i dál. Neuteču jim, těm všem, kteří odbíhají za hračkami a vracejí se s pláčem. Budu tu a nikdy neposlechnu ty hlasy z venku, které říkají "Nech je být, vždyť ti to za to nestojí, nech je být, je to jejich život". Nenechám je být, nemůžu. Nemůžu složit ruce do klína když vidím, jak se lidi, které mám ráda, mění na prázdné skořápky, stíny sama sebe, jak mi vadnou před očima. A nemůžu jim ani pomoct, protože si (zatím) pomoct nenechají, takže prostě můžu jen stát a čekat. A ani se nehnout, aby mě našli, až se vrátí. 

 

Po delší době je tu zase jeden čistokrevný pubertální výlitek (dle vzoru "vylito na klávesnici"), ale já to prostě musím napsat. Jeden z výše zmíněných mi stále doporučuje, ať své stíny vydám. Tak nějak zapomíná, že by se s tím svezl taky. 

 

Ono to sebelitování bude polevovat, čím bude tepleji a hezčeji a na čím víc výletů vyrazím. Zase se dám do kupy, aby mě podzimní mlhy rozbily, ale to je daleko, je květen, květen, prý lásky čas, no, poslužte si, já mám dost co dělat sama se sebou. Už zase. Ještě pořád. Ono to asi nemůže být jiné, když má člověk v hlavě pavučiny a spoustu ohraných klišé. 

 

Ono to bude zase dobré, až se ti rozběhaní vrátí s odřenými koleny (i když bych samozřejmě radši, aby se to obešlo bez úrazů) a já přestanu mít čas řešit sama sebe. 

Moc se rýpat ve své hlavě většinou nic moc dobrého nepřinese.

V lepším případě uhuhňané články, jako je tento.