Po roce spolubydlení mohu konstatovat, že:

  • podlaha se sama nesetře a nevysaje
  • nádobí se samo neuklidí
  • voda z odkapávače se sama nevyleje (a když ne, je to fakt kentus)
  • koupelna se sama neumyje
  • ani záchod
  • ba dokonce ani okna
  • kytky se samy nezalejou
  • mrtvé kytky se samy nevyhodí
  • sprchou pravidelně umývaná omítka nad vanou se sama neoškrabe a nevymaluje
  • koš se sám nevynese
  • ani tříděný odpad
  • a koš, do kterého protekl obsah sáčku, se sám neumeje
  • toaletní papír se sám nekoupí
  • pračka se sama nevyčistí (následkem špatného předpokladu, že pračku lidi udržují v pořádku, jsem si minulou zimu uhnala perfektní ekzém)

 

Převratné objevy, učiněné během ročního výzkumu:

  • bramboračka, ponechaná čtyři dny na lince v červnových vedrech, se leje za stálého míchání do WC
  • šlehačka, prošlá 17.8.2019, klidně ještě v lednici pár dní vydrží
  • bez vlastních pečlivě leštěných skleniček hrozí zhnusený pohled návštěv, které samozřejmě otisky rtů, prstů a tekutin na skle vytaženém z kredence zaregistrují
  • pokud je v pánvi povlak omastku a přesto je uklizená, pravděpodobně se ji někdo pokusil umýt studenou vodou a bez jaru
  • čtrnáct dní prázdná nádobka od mýdla na umyvadle značí, že je něco špatně s hygienou v bytě našem
  • jsou-li v šupleti odpadkové pytle na 60 l a 120 l, do našeho 70litrového koše jsou vždy vloženy ty menší
  • pokud se vyndá závěs z vany hned po sprchování, překvapivě z něj steče voda na zem a tím pádem je úplně zbytečný
  • ne, dveře od koupelny se fakt samy nezavírají. A pokud nejsou dokořán otevřené, bobtnají a nejdou zavřít
  • máme-li malý mrazák, v rámci kolegiality by člověk předpokládal, že budeme šetřit místem a nevkládat dovnitř maso přímo v obřích vaničkách plných vzduchu. Špatný předpoklad
  • zmrazit se dá všechno. Párky, jedno kolečko salámu, dva krajíce chleba. Výše zmíněná velikost mrazáku a blízkost několika supermarketů na tom nic nemění. Pro další rok je předpokládán výzkum dělícího zařízení, které přesně definuje přidělený mrazící prostor
  • uklízení mě sice baví, ale vodcáď podcáď
  • nastříkat čistič koupelen na baterie a pak to spláchnou sprchou není úklid koupelny
  • je fajn mít šikovného kamaráda, co bydlí hned na kolejích a v kanclu má vercajk, takže práce, co nezvládám, je vždy kam delegovat (za náležitou odměnu)

 

Já jsem taky samozřejmě špatná spolubydlící. Furt uklízím, pořád prudím s větráním koupelny, pelichají mi vlasy (což by nebylo tak hrozný, kdyby nebyly do pasu), v páteční či sobotní večery pořádám filmové sedánky, na které dělám v mikrovlnce sýrový popcorn a při nichž se nahlas řehoceme, hraju na cello a kytaru, chodí mi spousta čínských zásilek, při delší nepřítomnosti spolubydlící zapomínám, že má v pokoji kytky (co se mi neřekne...), vstávám relativně brzo, hlavně o víkendu, a vařím si kafe v hlučné konvici, nechávám plech od rozpečených rohlíků v troubě, pořád peču muffiny a sem tam jsou po sporáku rozsypané barevné kuličky, pořídila jsem si vlastní skleničky a schovala je v kredenci, aby nebyly na ráně, paranoidně přemývám všechno své nádobí, hrnce, pánve a velké mísy dávám odkapat na sporák, vržu parketama, u sebe v pokoji mám celkem binčus (tzv. provozní), prádlo nechávám na sušáku několik dní (aby bylo stoprocentně suché, jen jednou jsem si ložní pořádně nedosušila a to teda už nikdy, díky!), schraňuju špinavé utěrky a ručníky na ruce, abych je pak vyprala všechny naráz na vyvářku, peru jen ve chvíli, kdy se mi do 70litrového koše na prádlo už nic nevejde a hrozně nahlas se směju. 

No, a taky se svou spolubydlící netrávím zrovna moc času. Nějak se míjíme, občas se vrací později z práce než já z hospody, ráno chodím většinou dřív a když jí o víkendu přijede přítel, regulérně se zakopu v pokoji, dokud někam nevyrazí.

 

A teď pár vtipných historek.

Naše první noc v novém bytě byla povedená. Neb tam nebyly postele, koupila jsem v Tescu nožní pumpu a nafukovací matračku pro dva. Asi v jedenáct večer jsem se jala tu matraci nafukovat - v pokoji, kde jen pohled na podlahu rozhoupával strop v pokoji paní domácí. Intro jak má být. (Vzpomněla jsem si na jednu Hurvínkovu příhodu, kdy pan Spejbl na sousedčinu výtku, že jí padá omítka do kafe, usoudil, že je to vápno a ona tak aspoň nebude trpět nedostatkem vápníku.)

 

Muž pro všechno byl tou dobou v chomoutu (a v práci), ale Kačenka se rozhodla, že tu kallaxovou knihovnu chce teď hned, včera už bylo pozdě! Takže jsem se pustila do práce, na kterou IKEA návod doporučoval tři lidi. Nejdřív jsem nechápala proč, knihovnu jsem stavěla na stojáka, všechno šlo jako po másle, dokud jsem neměla nasadit horní a boční desku. Moc mi to tam nešlo, poskakovala jsem kolem na židli, nešlo to pořádně o nic zapřít, furt to nesedělo, tak mě napadlo, že v leže to půjde líp. Knihovnu jsem položila (chvála dřevotřísce!), nasadila boční desku a začala s horní, která ale šla zase špatně. "Tak to celý zase postavím!" napadlo mě a ano, přišlo mi jako výborný nápad tu skoro dvoumetrovou knihovnu začít zvedat za tu horní desku, která byla na dřevěných čepech nasazená jen částečně. Naštěstí čepy povolily skoro hned, takže mi to celé nespadlo na nohy. To, co mi vylezlo z úst, by omráčilo i průměrného dlaždiče. Některé čepy se vylomily úplně (a logicky nešly vyndat, neb jsem neměla kleště), takže jsem to celé tak nějak... zlehka došmirglovala, knihovnu postavila, horní desku nasadila na relikty čepů, dva přepážky musela vyndat a ještě jsem totálně vydrolila jednu dírku na vrut, takže se mi to nepodařilo zašroubovat. Knihovna stojí, plní se, ale i tak, když si na to vzpomenu, říkám si "Ty inženýrko!"

 

A na závěr historka, co není moc vtipná.

V poslední lednovou sobotu odešel Mára z trashmovienight asi ve dvě domů a já zůstala doma sama. Najednou jsem měla absolutně irelevantní pocit, že v bytě někdo je, asi, jako by se spolubydlící vrátila domů a já si toho nevšimla. Za posměšného odfrkávání (blbounko, nemáš koukat na horory) jsem prohlídla celý byt, všude rozsvítila a všude se podívala. Nebyl to strach, prostě jen nepříjemný pocit. Zamčela jsem se, to většinou nedělám, a dlouho si ještě četla s rozsvícenou lampičkou a plyšáky všude kolem.

No, a další den mi paní domácí řekla, že její maminka, která v našem bytě žila celý život, zemřela...

 

Samobydlení je fajn. Ale nebudu vám lhát, občas si přeju, aby mě mamka nevychovala k takové čistotnosti a táta k takové praktičnosti.