GRAFOFILŮV BLOG

26. prosince 2018

24. března 2019

Patřím k těm šťastlivcům, kteří zažili mnoho svých předků. Všechny prarodiče, jednoho pradědečka a tři prababičky. Čtyři pratety a dva prastrýce. A těch ostatních příbuzných nepočítaně (aneb má oblíbená historky z rodinného srazu ve Valašských Klobúkách - každý další nový příbuzný si s námi chtěl připít. Táta řídil, máma brala prášky na záda, bráchovi bylo pod osmnáct. Od té doby nemám ráda becherovku a slivovici). 

Můj genofond je vpravdě bohatý. Jedna prababička z Belgie, druhá z Vyšehorek na mohelnicku, částečně mám v krvi rodilé a věrné Brňáky a částečně kdoví jakou krev tam z Valašska, však se tamtudy hnala nejedna horda. Je docela srandovní v sobě objevovat různá zákoutí, která vysvětluje některá z částí našeho rodokmene. Po kom mám to a po kom tohle...

Po dědečkovi Sedláčkovi jsem zdědila lásku k tanci, dixielandu a divadlu. 

Po dědečkovi Košíkovi jsem zdědila toulavé boty a nemístnou důvěru k lidem, co si to tak docela nezaslouží. 

V průběhu dospívání jsem je brala jako samozřejmost. Vždycky tu byli. Však když jsem se narodila, bylo jim podobně jako mým rodičům dnes (a ano, když mě tohle napadne, vždycky si trochu vyčtu, že oba mí dědečci mohli zažít pravnoučata), takže jsem je zažila v plné síle. 

Dědeček (Košík) byl hřmotný, upovídaný. Jeho historky neměly konce, nejdřív mě otravovaly, s postupem věku lákaly čím dál tím víc. Říkal mi jabčáku - to proto, že jsem neuměla říct vrabčák. Měl nás osm, osm vnoučat jako vrabců na plotě, jak píšťaly u varhan, každé prázdniny jsme se střídali na chatě ve Švařci, nejdřív tak nějak organizovaně, posléze totálně anarchisticky, ale moc a moc rádi. Sedávala jsem na kamenném schodku vedle jeho bedny, koukali jsme do údolí, on povídal, babička se občas z kuchyně káravě zasmála a odpoledne jsme jeli na koupaliště, kde všem vykládal, že ta neřízená střela je jeho vnučka. Netušili jsme, co v sobě nosí, a když ten Němec vyplaval, bylo pozdě. Ten konec byl... ne, kdo víte, jaké je to s Alzheimerem, tak víte, ostatně o tom nepíšu poprvé a asi už nechci, nechci vzpomínat dál na ten poslední záblesk tehdy na posteli svatoalžbětského hospicu.

Dědoušek (Sedláček) byl velmi distinguovaný. Asi jsem se ho zpočátku i bála, či spíše měla respekt. Sedláčkovi byli vždycky na úrovni a dědoušek se choval stále jako gentleman. A podával nám tyčinky a oříšky, aby naši neviděli. Brával mě s sebou do divadla, jednou nás s bráchou vzal i na koupaliště ve Slavkově, chodívala jsem ráda za ním do kanceláře v přízemí paneláku, kde bydleli, ale nejradši jsem měla, když mě objal a říkával "Pozor na brýle!", protože je nosil v náprsní kapse košile. A na Velikonoce jsme mu každý rok skládala veršovánku, a ten poslední na to zapomněla a patlala to na poslední chvíli na koleni a říkala si, že to za rok napravím. Protože zatímco u dědečka jsme to tou dobou už věděli a byli s tím smíření, o dědouškovi jsme to nikdo netušili. A ani on sám. Po promoci mě vzal na oběd na Velkou Klajdovku, dmul se pýchou a později, když jsem s nimi jela do Kroměříže a do klenotnictví pro promoční dárek, se se mnou radil o dárku pro babičku. Občas si říkám, že už to tehdy asi věděl. 

Že je dědeček na odchodu jsme věděli dávno a smířili se s tím. A popravdě jsem doufali, že mu Pán brzo uleví. Nedokážu si představit jaké to musí být, když vám zmizí všechny vzpomínky a zůstane jen nemohoucí tělo.

O dědouškovi jsme se to dozvěděli tak nějak pod rukou před Vánoci 2018. Bylo to, jako by vám někdo nasolil v šalině pecku mezi oči. Zničehonic. A i když padlo to slovo, slinivka, pořád jsme doufali, že to bude dobrý.

Nebylo to dobrý.

Dědečka jsme pochovali v lednu a bylo to krásný, velký a slavný, nádherně jsem to všechno obrečela a pak jsme to všechno zapili a byl konec, špatný zmizelo a zůstaly jen krásný vzpomínky. 

Dědouška jsme pochovali o čtvrt roku později. Bylo to divný. Nebrečela jsem, až pak, při podivné kondolenci u hrobu, nás to s bráchou oba setlo, drapli jsme se pod paží a šli někam do hlubin klobuckýho hřbitova, jenže to nestačilo, ani dneska to ještě nemám probrečený (a ty slzy, co mi teď jiskřej na klávesnici, jsou stejně taky málo a ještě dlouho málo budou). 

No, a co jsem tím vlastně chtěla říct? Zaprvé - važte si svých prarodičů. Hlavně teď. Vím, že se říká, ať za nimi nechodíte, to beru, ale nenechávejte je samotné. A zadruhé - je to rok, co jsem bezdědná. A je to divný. Protože zatímco u dědečka Košíka mi to nijak nepřijde, dědoušek Sedláček mi chybí tak hrozně, hrozně moc, že to ani já, grafoman, nedokážu popsat. 

Omluvte tenhle výpotek tří piv a třítýdenního osamění. Jen je to rok a na některý věci je 366 dní prostě málo.