Když jsme se stěhovali z Komárova do Líšně, říkala jsem, že mi budou chybět vlaky. Jejich hrkot na kolejích, řinčení na železničním mostě, zvuk píšťaly.

Chyběly mi. Čtyři roky v líšeňském údolí byly tiché, až na štěkání psa, cirkulárky, alarmy, sem tam auto a vzdálenou ozvěnu autobusu. A já nějak ztratila touhu jet někam pryč, do známých kopců. Snad, že mi v té Líšni bylo vážně dobře. Stal se ze mě zápecník. 

Pak jsem se přestěhovala na černopolský kopec, mezi dvě údolí, přibyl trolejbus, šalina a tak nějak celkově zvuk města.

 

Poprvé jsem si toho všimla někdy v půli jara, když jsem začala spávat s otevřenými okny. Čím bylo později, tím tišší bylo město. I Provazníkova se změnila v opuštěnou Strasse, jen sem tam po ní projel poslední troleják směrem do vozovny nebo šílenec na motorce. Občas zaplakalo sousedovic dítě. 

Potom jsem to uslyšela.

Sedla jsem si na posteli a nevěřícně hleděla do tmy. Nešlo se splést. Byl to vlak. Vzdálené hučení přicházelo od Husovic. Skoro dva kilometry vzdušnou čarou, přes zástavbu a do kopce. Jak zvuk postupně odezníval, spokojeně jsem se zavrtala zpátky do peřin. Hurá, mám zpátky své vlaky!

Ale to nebylo všechno. Sotva o pár minut později se ten zvuk ozval znovu, ale od Králova Pole. A to už jsem se vážně začala smát. Vlaky na tišnovce jedou přes maloměřické nádraží, pak projedou tunelem, přes Lesnou (a to je ode mě opravdu kousek) a pak vzhůru na Krpole a Řečkovice. Takže se není co divit, že v klidném nočním vzduchu jsou slyšet celou dobu, opravdu skoro až k těm Řečkovicím.

 

Jsem ráda, že je slýchám. Že je slyším troubit před stanicí. Jejich zvuk mě tak nějak... doplňuje. Nádraží mám patnáct minut pěšky od domu. Nádraží, na kterém staví vlaky tím jediným správným směrem pro mé zlenivělé nohy. Když slyším píšťalu, usměju se. Jeďte, mé vlaky. Vyražte z Brna, nechte ho za sebou, chyťte se řeky a plujte s ní. Míjejte známá mi tak nádraží, malá, zapomněná mezi poli, stulená ve vesničkách s kouzelnými jmény, sjeďte z betonových pražců a rozviřte vůni karbolu a pozdravujte, pozdravujte mou Vysočinu! 

A řekněte jí, že se vrátím. 

Nevím kdy, ale vrátím.

 

Rovné-Divišov. Podzim, před mnoha lety. Ale to místo je stále stejné.