Včera jsme se s rytíři kultu PhD. dostali při poledním debužírování k tanci a posléze k tanečním. Tři kluci - všichni lesáci, dvě holky - obě gymplačky. 

Po tradičních historkách na téma "přišli jsme ožralí na hodinu" nebo "na jednoho kluka byly dvě baby" začal jeden z nich vyprávět, že měli v ročníku jistou Kamilu, o kterou by si nikdo ani kolo neopřel a že s ní nikdy nikdo nechtěl tancovat. A že si odsedávali, aby od ní byli co nejdál a až mistr řekne, aby si pro ni nemuseli jít. 

Strašně haha historka, vypravěč se lámal smíchy do guláše, a do nastalé chvilky ticha jsem se na něj podívala. "Já jsem byla taky Kamila," řekla jsem a dál se věnovala svým hranolkám. A kamarádka, u které bych to nečekala, se přidala. "Jo, já taky. Na každého chlapa dvě baby a já vždycky ta třetí." 

Zavládlo rozpačité ticho, kluci si vyměnili pohledy a pak začali něco překotně plácat (a rozhodně situaci vylepšili tím, když ze sebe vychrlili, že oni se domluvili dopředu, s kým budou tancovat).

O tom, jak jsem trpěla v tanečních, jsem se tu už minimálně jednou zmiňovala, ač velmi dávno. I když jsem se hrozně těšila a tanec milovala (a miluju), byla to pro mě kalvárie. Ono není moc povzbuzující, když vidíte, jak všichni slušní kluci berou všechny kolem, a vy ve výsledku buď sedíte, nebo k vám, když už jsou kolem jen prázdné židle, doběhne jeden ze dvou extra tanečníků, kteří na mě zbývali pravidelně. Jeden z nich byl jak prkno a při tanci počítal kruhovou rychlost, druhý byl menší než já, zmítal se v nepochopitelném rytmu (a úplně mimo), šlapal mi po botách a já s ním vymetala parket, aby nás aspoň nikdo nesrazil. (S tím druhým se z nás po odchodu z gymplu stali kamarádi, ale ty taneční mě budou mrzet vždycky.) Vrcholem ironie bylo, když jsem viděla, že ke mně jde někdo, kdo umí prokazatelně dobře tančit, ale najednou se za ním vynořil ten bezrytmák a uzmul mě přímo před nosem. Nemusím asi říkat, že oba byli známí exoti a celá třída se mi za to smála. 

 

Jak jsme tak včera seděli, zabolelo to úplně stejně jako tehdy. Že je to deset let na hranách moc neobrousilo. Už jen proto, že to sezení se mě drží dodnes. 

V úterý jsme měli krajinářské pasování, přišel tam i jeden člověk, od kterého bych to rozhodně nečekala, a dokonce i tancoval, v což jsem ani nedoufala, a bylo to přesně tak dobré, jak jsem si myslela, že to bude. I když poprvé a naposledy. Jenže jak teď vytáhli tu Kamilu, úplně mi začalo v hlavě šrotovat, že mě beztak vzal jenom z lítosti. Už i to se mi na kterési akci stalo. Všichni od stolu byli na parketě a zjevivší se lesák po tanci řekl, že mu mě bylo líto. 

 

Já už vám tady zase vylejvám splíny na hlavu (teda na monitor) a přitom jsem chtěla původně psát o něčem jiném. O letošním podzimu, který je jak má být (zlatomodrý, šedošedý, upršený, rozzářený), o tom, že jsem vůči náladám svých nejbližších jako houba a že jejich splíny, který do sebe nasaju, přijdou vždycky, když jsem konečně jakžtakž v pohodě, ale ten včerejší rozhovor mě tak... vytočil! Ještě jak se tím chlubil! (No jo, když bychom to vzali do důsledku, můžeme říct, že o tom mluvil, protože předpokládal, že my dvě taneční neproseděly. Ale to už je hodně překombinované a prostě si myslím, že mu to nedošlo.)

 

Ale o tom podzimu vám napíšu příště, nebojte. Já si prostě občas potřebuju ublognout!

Ale když se sejde dobrá banda, dá se i ples pořádně užít. Kamila Nekamila.