"Spíš bych si dala burčák."

"Tak si dej?"

"OK, koupím litr a půl a sejdeme se za dvacet minut na rohu."

"Tak jo. Je hezky, skočíme na kopec nad Tesco."

 

Když je to ze skla, prý to není alkoholismus

Jak mi přibývá let, zjišťuju, že si přátel vážím čím dál víc. Hlavně těch starých. Lidí, které znám deset, dvanáct, patnáct let a oni jsou pořád kolem, pořád tu jsme pro sebe. I když... já si jich asi vážila vždycky. Moc dobře si vzpomínám, jak můj nejdlouhodobější přítel (ehmdevětměsícůehm) měl problém s klukama z kapely a já neváhala ani chvilku a věděla, že bych radši nechala jeho, než svoje kamarády. A pořád to tak mám. 

O pár kamarádů jsem přišla. V poslední době o jednu holku, která nepřenesla přes srdce, že se bavím s jedním klukem, a o poměrně dobrého kamaráda, který vždycky byl po ruce, když jsem se potřebovala vyvztekat nebo si pobrečet. Minimálně ten druhý případ mě fakt mrzí, když se s někým bavíte déle, zná vaše světla i stíny a veškeré vysvětlování se tak hodně oseká, protože pozná, co vám zrovna leží v hlavě.

Vysoká, a hlavně moje přestěhování, mi přineslo pár dalších kamarádů, kterých si hodně vážím a dala bych za ně ruku do příslovečného ohně. Posledních pár měsíců jsem strávila s jedním z nich, v podstatě denně, a naučila jsem se brát ho opravdu jen jako kamaráda, ať už moje city byly/jsou jakékoliv a ať už to momentálně vypadá sebehůř. A další jdou hned za ním, přátelé dávní i nedávní, kteří přijdou, když potřebuju, a za kterýma jdu já, když zase potřebují oni. 

Tohle patetické ublognutí vzniklo právě teď, z fleku, v krátkém mezičase, když jsme se vrátili z burčákového kopce a míříme na Bang a já si tak přemílám, že je mi vlastně přes to všechno hrozně dobře, protože kolem sebe mám lidi, kteří stojí za každou minutu, kterou s nimi strávím. Asi ještě nikdy jsem se necítila tak neosaměle. Protože jsou všichni na dosah kolem mě, nejen moje rodina, ale i ti ostatní, a ať už je tu mám díky sociálním sítím, nebo díky krátké vzdálenosti, jsem za to hrozně ráda. 

Přátelé stárnou a já stárnu s nimi. Nebo oni stárnou se mnou?

Každopádně si stárneme tak nějak kolektivně a je nám dobře. Všem bych vám moc přála mít kolem sebe tak úžasné lidi, jaké kolem sebe mám já. Lidi, kteří ví, kdo jsem, lidi, o kterých vím já, kdo jsou, se kterými si nemusíme na nic hrát, nemusíme nosit masky a bereme se takoví, jací jsme, lidi, kterým můžete uprostřed noci zavolat, že vám umřel dědeček a nechcete být sami, lidi, kteří můžou zavolat vám a vy jim to vezmete a je jedno, kolik je hodin. 

Po mém stěhování je to opravdu lepší. Jsem v jejich středu, i geograficky. Jsme tu společně, jsem jedna z nich a oni jsou stejní jako já. A nemluví ze mě jenom ten burčák, jenom ta euforie, že je nádherné babí léto a já na chvilku nemyslím na tu tíhu, co táhnu na bolavých zádech (mimochodem, netušíte někdo, jak si vyléčit už tři týdny bolavá záda? To naše slavné lísecké bourání si na mě vybralo krutou daň). Najednou je mi prostě dobře, protože nic není tak zlý, aby nemohlo být hůř, a kolem sebe mám lidi, kteří tu vždycky byli a snad ještě dlouho budou. 

A to je asi tak všechno, co jsem vám chtěla říct. Howgh.