Nostalgické ublognutí nad starými přáteli, kteří se nemění

Včera jsem se po hodně dlouhé době sešla s bývalou spoluhráčkou z bývalé kapely. Naposledy jsme se viděly loni o vánočním hraní, a kdy jsme spolu naposled něco podnikly, to už ani nevím, rozhodně to bude přes rok. A to jsme se dřív hodně bavily, vyrážely na nákupy, do divadla, jen tak na víno, popřípadě svařák a tatarák do dnes už překopané doubravnické na rohu, a samozřejmě týden co týden zkoušky, povídání, měly jsme vlastně dost sesterský vztah a pak to tak nějak... vyšumělo. 

Událo se u ní hodně změn za tu dobu, co jsme se neviděly, u mě taky, všechno jsme to probraly za odborné asistence Pálavy, nakonec jsme skončily nostalgickým slzením nad videi od FourC a nad fotkama a krásně jsme vzpomínaly a mně došlo, že i když jsme se tak hrozně dlouho neviděly, pořád je to ona. 

Stejný pocit jsem měla i teď nedávno se Zejnem... neviděli jsme se od posledního léta a teď přijel a byl to zase on, stejný Zejn jako celé ty roky před tím, seděli jsme i s Márou u silnice a blbli, jako bychom se nikdy nerozloučili, jako by nám bylo pořád dvacet nebo třináct a bylo to hrozně fajn. 

 

Stává se mi to často poslední dobou. Nacházím staré přátele, o kterých jsem si byla jistá, že se změnili a zapomněli na mě, ale oni se nezměnili. Pořád jsou to oni. Jsou trochu větší, někteří moudřejší, někteří šťastnější, někteří zlomenější, někteří všechno dohromady, ale pořád jsou to ti stejní lidi.

Jak jsem tak včera šla domů z rozjezdu (kterým jsem teda taky nejela už pěkně dlouho) (a díky tomu netušila, co jede ke mně domů) (a samozřejmě, neb to byl půlnočňák, tak jsem si v něm užila spoustu tradiční rozjezdové srandy), napadlo mě, že ve výsledku není zas tak důležité, aby mí kamarádi byli pořád oni, ti stejní, protože pokud už to oni nejsou, tak se stejně neozvou a nebudeme se dál bavit a vlastně i to se mi teď stalo s pár hodně dobrýma kamarádama a jo, mrzí mě to, hlavně ty emoce, které do takových vztahů člověk investuje, ale říkám si, že pokud se ti lidi změnili tak, že už to nejsou oni, můžu být vlastně ráda, že už se nebavíme (aneb jak říct složitě něco, co jde říct i jednoduše).

Takže to zkusím říct i jednoduše: Jestli jsou lidi kolem pořád oni, neboj jestli se změnili není zas tak důležité oproti tomu, abych to byla pořád já...