(Ano, poslední dobou blog zanedbávám. Vlastně ne tak docela poslední... no, třeba se teď, když jsem dosáhla tak pokročilého věku, napravím. Mám rozepsaných pár náročnějších článků a než je dopíšu, vždycky se něco změní a já je tak zase strčím zpátky k ledu.)
Nicméně, dneska jen rychlé a vážné ublognutí.
Že můj dědeček, který umřel v zimě, měl Alzheimera, to asi někteří z vás zaregistrovali. Když jsem o tom psala, s úžasem jsem zjistila, kolik lidí má podobné zkušenosti, jako jsme teď získali my.
Včera byla babička na jakési přednášce o téhle nemoci (paní přednášející se jmenovala Klára nějak, až to babička najde, doplním). Byla z toho ani ne tak vytočená, jako spíš smutná. Dotyčná totiž problém popisovala ve stylu "haha, tak občas babičce řeknete, ať udělá to či tamto, a bude všechno okej".
Jenže ono to tak není. Teda nejdřív jo. Nejdřív si říkáte, že sem tam dotyčnému budete muset připomenout, že jste jeho vnouče.
A potom se začnou dít věci.
Zapomínání je na tom vlastně to nejmenší. I když zároveň nejstrašnější. Vidíte, že ten člověk ztrácí sám sebe. Občas jakoby vytryskl nějaký kus ven, ale je to čím dál tím míň, a taky čím dál tím rychleji je z něj jen skořápka a vy nad ním sedíte a říkáte si "Je tam ještě? Nebo už ne?" Protože postupem času si myslíte spíš to druhé.
A potom jsou tu ty další věci, které člověka nenapadnou. Problémy s hygienou, i třeba se sprchováním, protože se dotyčný prostě mýt nechce nebo se vody bojí. Jídlo - to, co mu chutnalo včera (nebo taky před dvěma sousty) už mu najednou nechutná. A navíc toho moc nesní. Můj stotřicetikilový dědeček se za půl roku zmenšil tak, že jsem s ním v podstatě pohnula sama - pokud se nebránil, protože agrese byla další mňamka, se kterou si moje mrňavá babička musela poradit vlastně každý den. Naši vyjížděli i několikrát týdně, nejčastěji v noci, protože se dědeček rozhodl, že bude uprostřed noci sedět v předsíni na stoličce a nechtěl se hnout. Nebo protože se nedokázal zvednout z postele. Sice jsme tam každý den někdo na chvilku byli, hlavně nejstarší teta, aby si babička mohla aspoň na nákup odběhnout a odfrknout si, ale kdyby dědečka přijali do hospice o pár dní později, klidně jsme ji tam mohli dát taky, ten psychický tlak, který ustála, ji v mých očích staví na pomyslný piedestal. Byl to fakt zázrak na poslední chvíli.
![](https://img.signaly.cz/upload/c/c/b0ab151f96009ec9053176622a4607/IMG_20190929_203119.jpg)
Samozřejmě bych tu moc ráda zmínila brněnský hospic svaté Alžběty plný empatických profesionálů, kteří umožnili dědečkovi odejít důstojně a v klidu. I když nebudu lhát, odhodlala jsem se za ním jít jen jednou a zvládla jsem slabou půl hodinu. Tehdy, když jsem ho viděla naposledy, tam byl. Záblesk na pár minut, kdoví jestli vůbec, ale byl tam.
Alzheimer není prdel. Alzheimer je něco, o čem se málo mluví, doopravdy mluví a co může snadno potkat kohokoliv z nás. Snad je to úlitba za tu naši současnou dlouhověkost. Nevím. Každopádně o tom mluvte. Vy všichni, kdo víte, že to není srandovně zmatená babička v obchodě, o tom mluvte. Všichni, kdo jste si tím prošli, mluvte o tom, ať i ostatní zjistí, jak se věci mají. A ať třeba včas zvládnou podchytit příznaky a tím ten strmý sešup aspoň trochu zmírnit.
Každá zachráněná minuta vzpomínek se počítá.
A já doufám, že nikoho z vás, nikoho z vašich blízkých tohle nepotká.
Že každý z nás bude moct být já až do konce.
Komentáře
Dík za článek. Přesně,. jak @Katusi píšete: člověk úplně ztrácí sám sebe a mění se takový, způsobem, že nikdo z jeho blízkého okolí by tomu nikdy nevěřil. Na Alzh. zemřela moje teta - nemoc u ní propukla ale velmi brzy - kokem 55. roku života a dalších 7 let (zvláště poslední 3) se z ní pak stával úplně někdo jiný. Zapomínala číslice, písmena, nevěděla, jak se obléknout, neuměla vzít koště do ruky. Ona - celý život prožitý v hospodářství... Ona - která snad v životě neřekla sprosté slovo, začala v tomto období mluvit jako starý dlaždič. Nakonec byla na úrovni nemluvněte s plenami - hrozné...
Je to hrozná nemoc a kdo ji měl v rodině, měl by si kolem padesátky nechat udělat testy. Já už jsem na nich byla ve čtyřiceti a půjdu zas, protože je skutečně velmi důležité podchytit příznaky včas.
A ty příznaky jsou kolikrát taková "prkotina", že by tomu člověk ani nevěřil... Teta taky začínala úplně obyčejně zapomínat - doktor to tehdy odbyl tím, že zapomínám e každý... Dnes už se o té nemoci ví mnohem víc a proto je potřeba při každém podezření nečekat a poradit se s odborníky.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.