GRAFOFILŮV BLOG

Z posledních sil dotlapu z nádraží ke kolejím, kde na mě čeká Martin s vychlazeným Birellem. Když mě uvidí, rozesměje se. Já když uvidím svoje nohy po vyzutí bot a umytí vrstvy špíny, zapláču, ale netrvá to dlouho, sotva šoupnu mobil do šťávy, padám do postele, ani se pořádně nepřikryju a jsem tuhá jak týden starý rohlík. 

Když se nám letos nepřihlásilo na tábor dost dětí, brala jsem to (a jak jsem zjistila později, tak nejen já) jako dost zásadní selhání. V roce 2014 jsme navázali na dlouholetou tradici táborů krpolské farnosti a přestože nám ti krpoláci všichni utekli do Opatova nebo do vod dospělosti, pořád máme krpolskou velkou část vedení. Že nám to letos nevyšlo a já tak po jedenácti letech poprvé nemusela vymýšlet program a po pěti stresovat s během celého tábora od A do Z mě mrzelo, ale tak nějak jsem si řekla, že se stalo, co se mělo stát, a my si dáme aspoň oraz. A tak jsme pod kopec holý jako pleška vyrazili kolektivně na alkobourací týden. 

Vyrazila jsem jen s Márou. A vlakem. Po fakt hodně letech. Jeli jsme až do Rovného, což se ukázalo jako zásadní chyba, protože z Rozsoch bychom šli kolem Domanína, kde je občerstvení, čepujou tam Černou Horu a mohli jsme si tam dát do nosa kokosa. Teda pizzu. Jenže z Rovného se jde kolem Skaláku po hrázi a tam není ani prd. 

V lese Pičulíně jsme potkali babču s košíkem, která byla pootočená o pětačtyřicet stupňů a dost nás vyděsila. Tvrdila nám, že jsme vůbec nepřišli z Rovného, protože to je po naší pravici, a že na Skalák bychom museli doleva a ne rovně a ve výsledku jsme jen doufali, že se zorientuje a nebude tam bloudit dalších pár dní. Moc jsme nepochopili, proč nás oslovila, nejdřív vypadala, že se ptá na cestu, ale překlopilo se to do toho, že nám tvrdila, že jdeme blbě. No, snad se našla. 

Ve dvanáct přesně jsme doplantali (já poněkud skoromrtvá) do tábořiště, kde bylo ještě pár vedoucích z předchozího turnusu a Vítek Zahradníček, který nám udělil bourací školení a pak odjel. Musím pochválit farní napajedelský tábor, tak senzačně uklizené a nachystané tábořiště jsme za ty roky nepřebírali ani jednou, nikde nebyl jediný papírek. Všechny palce hore!

V tu chvilku jsme zjistili, jak velká chyba byla jít kolem Skaláku. Tak nějak jsme byli bez jídla a k naší hrůze je hospoda v Lísku zrušená, v Bohuňově jen večerní výčep a v hotelu Skalský dvůr se pro veřejnost nevaří. Takže jsme byli odsouzeni k hladovému pohoupávání na lavičce a vymýšlení, jak si obstarat stravu. Zrovna, když jsem Máru přesvědčovala, že budeme stopovat do Bystřice a půjdeme do pizzerky, přijela dodávka, dovezla Aničku Procházkovou, buchty a zbytek pizzy, takže jsme byli zachráněni.

Kolem druhé dorazila další část výpravy, Tom na tahači dovalil docela potuněné Káčko, které už skoro dva roky nemá technickou a podlahu. Zrovna, když jsme se shodli, že teda do té pizzerky pojedeme všichni, se vrátil Vítek s nějakýma matračkama a defektním kolem a já tak musela v táboře zůstat. Tož jsem si dala kafe a cigárko a hrála si u stolu na kytaru a do toho navigovala Lukáše přes mobil, aby trefil, a bylo mi velmi blaze po vzoru "Blaze každému, kdo má po ruce půllitrový hrnek s kafem".

Večer už sedíme všichni společně v týpku kolem ohně, zpíváme Zagorku, kamarádíme se s Kozlem a je nám blaze. Tak nějak pokojně, spokojeně, bez všech těch rozporů a to napětí, které mezi mnou a další členkou výpravy je, není skoro poznat. Venku poprchá, je teprve sobota a my už teď máme pocit, že jsme tu tisíc let (a taky jsme už ztratili běžné civilizační návyky, jako že například soutěž v krkání není vhodná zábava do společnosti. Tuhle soutěž nicméně pravidelně vyhrává Veruna, která dokáže probudit a rozštěkat psy v kilometr vzdáleném Lísku).

Spát jdeme všichni společně někdy před půlnocí a lísecké hvězdy se schovávají za těžkými dešťovými mraky. Na nových matračkách se spí parádně. V noci se budím dvakrát a snažím se vyšněrovat z mokrého stanu. Nechápu, že si ze 40 plátěných příbytků vždycky vyberu ten, co má blbě nataženou plachtu.

Nedělní ráno je trochu vlhké, ale slunečné. Do kostela míříme s Míšou a Aničkou a já jen pár metrů od tábora na totálně rozbahněné cestě vezmu takový švank, že se natáhnu do toho krásného blátíčka v kostelových šatech (a ještě se o to bahno poškrábu, chápete to?). Co jde, čistím o trávu, zatímco se druzí dva zalykají smíchy. To nás přejde, když zjistíme, že Míšův mobil se o deset minut zpožďuje a my přicházíme pozdě. I tak ale nějakým zázrakem najdeme tři místa v těch nepohodlných svatomikulášských lavicích, co dřív bývaly v kostele na náměstí Svobody. Lísecký kostel je pořád stejný, jen rok od roku plesnivější. Nechci se jich dotknout, ale trocha sava ještě nikoho nezabila. Teda krom té plísně, samozřejmě. Rozehnal má opět super kázání, varhanice je ještě horší než kdy dřív (proč to zpívá všechno tak vysoko, když má limit někde na áčku?) a cestou zpět na tábořiště pajtlujeme hrušky na mezi. 

Příští dny jsou dny mírně proflákané. V neděli se jdeme okoupat, u vody hrajeme Bang! a děláme ostudu, sem tam na tábořiště něco poklidíme. V pondělí se podaří zbourat hangár za zvuků písničky Miluju rybíz. Přijede brácha, Eliška. Dvakrát máme dokonce rozcvičku, protože Veruna, která má jediná auto, a přes mírnou nelibost se tak musí starat o zásobování, se vžije do své role až moc a obudí nás klasicky klaksonem. Potom tajtrlíkujeme na louce za zvuků Mimořádné linky Praha-Tokio a na závěr si dáme dokonce Harlem Shake. Fakt doufám, že nás v tu chvilku někdo viděl. Banda dospělých lidí stojí v osm ráno na louce v kroužku a tancuje. 

V úterý se pohoda poněkud zkazí, protože přepad, který naplánovali dva z našich vedoucích, pro mě začne dýmovnicí v zavázaném stanu, pokračuje cestou bosky, v noční košili a bez brýlí z Malého Lísku zpět na tábořiště a skončí mokrým spacákem a nepoužitelným stanem. Musím tu vyzdvihnout Lukáše, který mi po pár set metrech půjčil boty a já si tak nemusela sednout vedle cesty a čekat, až přijde den a někdo, kdo mě zachrání. Ale přežilo se. Dokonce ani ta holka, co ode mě v sebeobraně dostala dvě rány pěstí, neměla žádnou modřinu (když jsem jí natáhla, nevěděla sem, že to je holka, na mou obranu. A aspoň jsem se nedala, jak ostatní, zadarmo).

Dokonce se nám podařilo zbourat a rozebrat i značnou část tábora, a to i přes to, že matračky vábily spíš k poležení, než k uklízení. Demoliční práce nám dost kazí počasí, ale díky Márovi a internetu se nám nakonec všechno daří poklízet suché a navíc ve značně místo šetřícím systému, protože všechny postele nacpeme do maringotky a uštříme tak asi milion místa v šopě. K bourání přistupujeme jako k plánování bitvy a všechno nakonec vlastně šlape podle plánu.

Ve čtvrtek se poprvé za týden slavnostně umejeme, protože se už cítíme nejen sami, ale i navzájem, a pak shodíme koupelnu. Pokaždé, když jde koupelna dolů, je to pro mě známka definitivnosti. To prázdné, rozmáčené místo dole u strouhy prostě znamená, že už fakt bude konec. Taky přijedou dva kamarádi - jeden nový a jeden starý (ale staří jsou už oba). S tím starým si krásně popovídáme a na okamžik je to zase naše dávná parta, pamatuje si věci, co ti mladší nezažili a tak si krásně tlacháme a je nám fajn.

V pátek nám přijíždí posily a práci opět kříží déšť. Chvilku se mi v okamžiku útlumu zbytku týmu zdaří vypadnout na moje milované místo vzadu v lese. Sedím tam dobrou hodinku, jen sedím a koukám a chytám slova kolem, aby ve mě mohla růst a já je pak mohla zpracovat a napsat o té kráse před sebou už bůhví kolikátou báseň. Umře mi mobil a já s křížovkou vyrážím čekat do Bohuňova dalšího old school kámoše, Zejna. Jdu po silnici a z plných plic halekám písničku, kterou si vymýšlím za chůze, o létě, té cestě, strništích, mracích, o Vysočině, o štěstí, které ve mě právě je, o tom, že v Lísku zlé nevzniká, ale že si ho sem přivážíme sami, aby tu mohlo být ošetřeno a vyléčeno. Píšu vzkaz do lahve od portského, vzkaz pro všechny další, co přijdou po nás, aby věděli, že to, jak tohle místo milujou, je v pořádku, a že tím následují nás všechny před nimi, kteří se sem vracíme bez zjevných důvodů a jsem tady šťastní jako blechy. 

Se Zejnem a Márou čekáme půl hodiny u silnice na pizzu (jaká rozmařilost!), povídáme si, děláme blbiny. Třináct let, neskutečné. A za celou dobu držíme při sobě, jsem senzačně sehraná trojka, a cítíme to všichni, že se na sebe vzájemně můžeme spolehnout, že k sobě patříme, že nás neváže jen prostor či čas, ale mnohem, mnohem víc. Nad Vysočinou ten večer hoří nádherný západ slunce, vysílače blikají na pozdrav prvním hvězdám a nám je spolu blaze.

Další den začíná uklízecí peklo, já se zase projedu na traktoru a snažím se nedostat rage z jedné z týmu, která se neskutečně šikovně dokáže vyhnout jakékoliv práci. Než se nám podaří najet na nějaké slušné tempo, jsou skoro tři a máme toho plné zuby. Tábořiště opouštíme ve čtvrt na sedm, mrtví jak snad nikdy předtím. Od mostku se otočíme, všichni. Stojíme tam v řadě jako pět mušketýrů, old team, několik generací vedoucích, bez nadsázky ti nejlepší z nejlepších. Já nejstarší, ta původní, co zažila všechno dobré i zlé s Evičkou a kluky, Džejna s Márou další v řadě, Zejn hned po nich a nejčerstvější Míša. Stojíme tam, koukáme na louku, na které zbyly jen fleky a stožár, v hlavě se nám mele asi ledasco, ale víme, že my sem patříme. Tohle místo je naše. Nejezdíme sem proto, že se má dělat program nebo kvůli párty nebo tak. Jezdíme sem kvůli tomu místu. A kvůli sobě navzájem.

Uplantaní stíháme vlak jen tak tak. Rozsochy jsou na znamení, jdu první v řadě, rozbíhám se a mávám, průvodčího poprosím, aby počkal na zbytek, který dobíhá padesát metrů za mnou. Zabíráme si smradlavé oddělení a zpíváme, zpíváme až do Brna, já nehledím na rozedřené a opuchlé prsty, pijeme Strongbow a zbytek teplé vybublené Kofoly, ve vlaku z Tišnova vybalíme nejlepší fláky jako Hlídače krav a je to nádhera, je to takový návrat z Lísku, jaký má být. 

Děcka vystupují v Krpoli, já jedu až na Lesnou, kde mě před Albertem čeká Martin, Birell a heparoid, neb jdu za týden na svatbu a ty modřiny na nohách mají barvu borůvek prošlých ohněm pekelným. Pomůže mi s věcma domů, dáme si jedno na pangejtu, vykládá o práci, já zlehka usínám a po úporné sprše v deset zapadnu do postele, mrtvá jako zvonáče.

Hodně věcí mě tento týden naštvalo, hodně lidí, dost toho nebude dlouho zapomenuto, taky jsem neviděla padat ani jednu hvězdu a kvůli měsíci ze slavného líseckého nebe nebylo nic, ale zase jsem zjistila pár důležitých věcí a ve výsledku je mi z toho krásně. To zpívání mi to asi trochu napravilo. 

A taky pořád myslím na tu duhu. Měla jsem v tu chvilku pocit, že není důležité jít na její konec a hledat hrnec zlata, ale že je mnohem lepší být tam, kde jsme v tu chvilku byli. Na jejím začátku.