Ranní davy na Hluboké, dopolední davy v Ohradě. Oslíci musí bejt! Záchrana v podobě borůvkových knedlíků. Kolosální ruina a mrňavoučké náměstí. Malá Hluboká, nad kterou srdce zapláče. Akce P aneb V lesních temnotách plíží se dvě divoženky. Nebo čarodějnice?

V neděli spolykala Corra nejmíň, jen něco kolem stodvaceti kilometrů, ale kulturní zážitky rozhodně nezaostávaly. 

Ráno v hlubinách lesa bylo příjemné a slibovalo krásný den. Zakously jsme pár zbytků z večera a přes asi tak milionstopadesáttisícčtyřistadvacettři objížděk probloudily do geomorfologicky velmi zajímavého místa - do Hluboké na Vltavou. Tam jsme stihly mši v zajímavém kostele a u velmi zajímavého kněze a v kalupu vyběhly k zámku. Než jsem se poprvé podívala k Hluboké, měla jsem za to, že stojí na podobné místě jako zámek v Lednici. Jenže ono se to nejmenuje Hluboká pro srandu králíkům, že, fluviální vliv je velmi zřetelný a že je zámek na kopci jsem zjistila až po vysupění toho kilometru z náměstí. Tehdy bylo času dost, dneska ani ne, parkovaly jsme na parkovišti před Penny (jako pardon, ale osmdesát korun za hodinu a půl se nám fakt dávat nechtělo), takže jsem chytala hrůzu, jestli nás třeba neodtáhnou, navíc, ač ještě bylo zavřeno, byly všude davy turistů s foťáky a jediný pohled bez lidí byl, ano, vzhůru. Jen jsem na chvilku vpadly do parku a pak pádily k autu. Se špatným svědomím jsme si v Penny koupily snídani numero duo (asi se měníme na hobity) a chvilku musely vůz větrat, neb se změnil na obstojnou pec.

Obligátní fotka před perlou mezi zámky nesměla ovšem chybět (máme i selfie, ale vypadám tam jako rozšláplá opice). Po oříznutí spodního okraje jsem dokonce zrobila i fotku bez lidí.

Soustavnou a dlouhodobou masáží jsem Aničku přesvědčila, že chceme je na zámek Ohrada a podívat se na oslíky, takže jsme se vymotaly z autobusového pekla a zamířily k nejzápadnějšímu bodu našeho putování - muzeu myslivosti a rybářství a k ZOO na březích Munického rybníka. Tady už se parkovné odmítnout nedalo a tak jsme zanechaly Corru slunit na parkovišti a za krásné studentské vstupné vpadly do chladivých chodeb zámku. No, dobře, zpočátku nás víc než výstava zajímal záchod. Ale potom už jsme v zámkových papučkách bruslily po parketách kolem vitrín věnovaných myslivosti, sokolnictví, kynologii, lovectví, zbraním a dalším věcem, kvůli kterým mé studium na vysoké škole vzalo téměř za své.

Zámkové papučky jsem na sobě neměla už pořádně dlouho, a kolem parožnatého nábytku jezdily jedna báseň.

Po prohlédnutí záchoda, trofejí a pejsáčků jsme, teď už v davu dalších turistů, protlapkaly do ohradské ZOO. Mají ji udělanou fakt krásně, mezi výběhy parádní parkové úpravy, lavičky, stínu tam moc není, ale to jsme se rozhodly vydržet jako hrdej Budžes. Viděly jsme vlka, orlosupa, spoustu různých opů a polopů, ptáků, medvídky, tygra bohužel ne, na to už tam bylo moc lidí, moc horko, moc hlad, ale naštěstí jsme se vrátily k oslíkovému výběhu a byli tam!! Ano! Důvod naší návštěvy v Ohradě! (Snad jste nečekali, že se tam pohrnu kvůli myslivosti, co?)

Celý náš roadtrip byl vlastně jen proto, abych pět minut koukala na osla v jižních Čechách.

Poledne se překlopilo, my míříme k Budějovicím a v žaludcích škrundá. Pekelná koule na nebesích svítí jako by to bylo naposled, silnice 34 je rovná a rozpálená jako route 66, ale zadaří se nám objevit zájezdní hostinec ve Štěpánovicích hned vedle cesty (a dokonce i přes šílený provoz provést odbočení vlevo). Tam nás čeká královská dávka borůvkových knedlíků a hlavně plánování večera. Cíl naší cesty je nedaleko a nastává problém, jak vyřešit akci P. Přejedené a aniž bychom něco vyřešily nasedáme zpátky do Corry a přes Třeboň, kde vzpomínám na záchranu v cukrárně během osmdesátikilometrového cyklovýletu na sporťáku v septimě, dojíždíme na Landštejn.

Jsem absolutně fascinovaná. Jsem v krajině knížky, kterou znám nazpaměť a o které jsem se už zmiňovala - Léto jako když vyšije od Elišky Horelové. Anička se tomu směje, ve výsledku ji to už možná otravuje, protože vykřikuju co pět minut. Je to, jako bych se dostala do Středozemě. 

Landštejn se rozhodneme prozkoumat. Když už máme ten kulturní den. Sluneční mučitel mezitím zalezl a udělalo se příjemně vlažno. Na hradě samozřejmě miliony lidí, ale je to obrovská zřícenina, neskutečný kolos. Vystoupáme až na vrchol, uděláme si umělecké fotky, obdivujeme okolní krajinu. 

Výhled z věže na Landštejnskou vodní nádrž. Kolosálnost ruiny vynikne nejlíp z nadhledu. A mládenec v pozadí vyhrává první cenu za photobombing.

Davy turistů se v obřím areálu rozprostřou a kumulují se jen na četných schodech. Na těch navíc celkem fouká, takže má ne-zrovna-maličkost ukáže pozadí celé frontě při záludném poryvu větru. Zrazena přírodou si pak sukni držím co to dá.

Drtí mě chuť na kafe a tak sjíždíme do Slavonic. Na náměstí fascinovaně hledím kolem sebe. Čekala jsem plochu jako v Telči, a ono je to zatím náměstíčko jako dlaň. Fantazie běží na plné obrátky. No jo, v té knížce bylo nakreslené velké. Slavonice se mi líbí mnohem víc než Telč. Je tu klid. Je tu pomístně. V kavárnách sedí rodiny na nedělním výletě, ne turisti. Tedy, až na tu jednu, tam sedíme my dvě nad výbornou kávou, která do mě padne jako kámen do vody. V atriu hraje loutkové divadelní představení náš líšeňský spolek. Svět je malý. 

Je maličké, ale o to hezčí a příjemnější. Úplně slyším hrkot kočáru, na kterém se tu proháněli hlavní hrdinové mé milované knížky.

Za Slavonic je to do cíle naší cesty co by kamenem dohodil. Matějovec - Matěšovce z té mé stokrát omílané knížky. Sedíme na zalipené návsi před kostelem v autě a já se musím držet, abych se nerozběhla hledat místní JZD. Vší silou držím své nadšení na uzdě a soustředím se na úkol. 

Úkol v tuto chvíli zní jasně - ještě za světla se proplížit kolem jednoho rodinkového tábora a dostat se na dohled a doslech cíle naší cesty, tedy tábora Panterů. Tedy dohled - vidět musíme my, vidět být naopak nesmíme. Odpoutáváme se tedy od návsi, třídíme odpad v místních kontejnerech a zarážíme náš nenápadný rudý vůz hned u kýžené odbočky do lesa. Je odpoledne, sázíme na svůj nijak nealarmující vzhled a kolem prvního tábořiště prokráčíme rovně s hlavou vztyčenou. Do plížícího módu se ovšem dostáváme o kousek dál, kde už slyšíme skautské povykování. Nenápadně obhlížíme rozestavení tábora, geomorfologii a hlavně si šeptem sdělujeme náš plán. Nakonec vymyslíme obchvat shora mezi kadiboudama. Překročení potoka v naprosté tmě určitě nebude problém, pokud se nám podaří zdolat svah pokrytý drobnými smrkovými větvičkami. Spokojeny sami se sebou se vracíme ke kočáru a přemýšlíme, kde se smočit. Do toho se mi podaří vyzkoušet bezpečnostní systém zavírání okýnek. Při vystupování z auta automaticky vytahuju okýnka nahoru a vyndávám klíčky ze zapalování. Aniččin šílený řev mě poněkud zmate a nějakou tu chvilku mi trvá, než mi dojde, že má prsty zavřené v okýnku - a že bez klíčku v zapalování se to okýnko jaksi dát dolů nedá. Panika musí bejt. Naštěstí jsou z toho jen podlitiny (na prstě, ne na mém obličeji).

Hledání rybníka nás zavede do Rudolce. Tam zastavujeme na návsi a Anička se jde zeptat po rybníku do infocentra, zatímco já fascinovaně hledím na ruinu opodál. Vypadá to jako Hluboká, ale menší a řekněme ne v úplně stoprocentní kondici. Anička se vrátí informovaná až na půdu a zvědavě se jmeme stavbu obcházet. 

Český Rudolec - místo z popela pomalu vzkřišované, se stálým memento mori pro kolemj(e)doucí

Chvilku jsme brouzdaly, já fotila, obdivovali jsme nádherného modrokapotového brouka, když najednou koukáme, že se k hlavní bráně blíží pár lidí a jeden z nich se jeví dosti průvodcovským dojmem. Nenápadně jsme se přitočily a doptaly a o chvilku později už běhaly po JZD a porevolučními plány zdevastovaném zámku. 

Na člověka to tam tak nějak padne. Nejdřív probíhá desítky pokojů s nadšením Kryštofa Kolumba a když odchází, drží ho beznaděj a vtíravý pocit zmaru

Po prohlídce máme potřebu se trochu vnitřně zrekonstruovat. Zakotvíme na obrovském balvanu na dohled od inkriminované cesty, auto necháme u lesejčka a baštíme a koukáme na západ slunce a je nám krásně. Hrajeme slovní kopanou. Opět. Potom tak nějak odpadneme...

... a vzbudí nás nastavené budíky v 0.15 ráno. Akce P začíná!

Chvilku nám trvá, než se probereme, ale lípnu si energeťák, který mě naspeeduje jak veverku. Aničku prý speeduje mládí. Nastává chvíle, na kterou se obě těšíme a které minimálně já jen o chvíli později dost lituju. An tasí staré vojenské maskovací černozelenidlo a začneme si to patlat po obličejích. Velmi důležité je to slovo staré. Pro ten okamžik to ale účel splní a my se měníme ve dva tmavé stíny.

Nádherná chvíle klidu. Prostě jen podvečerní chill na šutru někde v nikde. A pak přeměna na dvě lepící zelené příšery.

Kolem prvního tábora si prokráčíme na pány, tedy na paní, ale jen o pár metrů dál jsme na křižovatce na doslech od tábora a to už se pohybujeme s kočičí opatrností. Tedy. Anička se pohybuje s kočičí opatrností. Já se pohybuju jak postřelený slon v porcelánu. Zakopávám si o vlastní nohy a každou větvičku vymetu xichtem. Klasika. Katastrofální Káťa.

I dech zní v nočním tichu jako lavina. Konečně jsme na místě, odkud máme v plánu zahájit sestup do tábořiště - a teprve v tu chvíli nám dochází, že tím větvičkovým lesem to asi nepůjde tak snadno. Navíc jsme tam přímo proti horizontu. Uplížíme se asi tři metry (jestli vůbec), pak jen tak ležíme v jehličí a je jasné, že tudy cesta nevede. Opatrně se vrátíme na cestu a na křižovatce se dáváme na drsňačky přímo k hlavnímu vstupu do tábořiště. Jo. Cesta je štěrková, jen tak pro informaci. Mám pocit, že teď už to nezní jen jak lavina, ale jako horotvorný proces, během něhož vznikly Himaláje. Každou chvíli čekám hlídku se sirénou a policejními světlomety, která nás zválcuje a hodí do potoka. 

Neděje se ale nic a my najednou ležíme na dohled tábora, hned u mostku, v trávě. Vzpomínáte, jak jsem zdůrazňovala starší datum toho mazadla? No, tak tady stojí za zmínku, že díky tomu úplně neuschlo a jak jsme ležely v té trávě, tak se mi na obličej přilepila půlka louky. Jednolitost makeupu tím samozřejmě taky vzala za své. Na druhou stranu jsem aspoň měla jistotu, že mi to na pleti neudělá paseku jako opálený korek. 

Sledovaly jsme dění v táboře. Čekaly jsme železnou oponu - a hlídka si zatím byla zalezlá v týpíčku! Kdybychom chtěly, mohly jsme se proplížit dovnitř naprosto v klídečku a přespat jim přímo v jídelně, živá duše by si toho nevšimla. 

Jenže to nebylo v plánu. V plánu bylo vběhnout dovnitř a udělat brajgl a nechat se chytit. Teda. Já se nechám chytit. Kondička nic moc, útěková cesta do kopce a na nohách kanady. Vybrala jsem se tedy logicky za kamikadze obětního beránka. Počkaly jsme, až se hlídka odvodní a zapadne kecat zpátky do týpka a pak už naše nohy bubnovaly po mostku a halekaly jsme o sto šest. Hlídka sice nic moc, ale stejně mě bosá žižlavá čára jménem JP srazila k zemi sotva deset metrů za táborem. Anička se asi dostala dál, to nevím, byla jsem zabraná do volání "Vzdávám se, vzdávám se!" a následnými pokusy se mým věznitelům vytrhnout. Jenže to už ze stanů vylezla i omladina a jak kyždý vedoucí ví, není horší zbraně než banda malých dětí, co na vás naskáčou. 

Dovlekli nás ke stožáru a hlavní vedoucí nám posvítil do obličejů. Jeho reakce na snoubenku a svědkyni od hlavy k patě od vojenského černidla byla legendární: "No nekecej!"

A teď už to vezmu zkrátka. Za dobrého rozmaru jsme doťapkali i s Jendou zpět k autu, odčernily se (no, minimálně povrchově. Každý, kdo si kdy patlal podobnou věc na obličej ví, že póry pojmou neobvyklé množství čehokoliv barevného) a odvezli vůz k táboru. Já si šla hned lehnout (jak se stalo, že bylo po čtvrté??) a Anička s Jeňourem se šli projít.

Poslední myšlenka toho dne (či rána?) byla, jaké jsme měly štěstí, že jsme zvolily jinou než původní cestu. Přímo pod kopcem totiž bylo minové pole houpacích sítí, ve kterých spali vedoucí a do kterých bychom se taky byly zamotaly a vyvrcholení našeho dobrodružství by neskončilo zdrbáním nehlídkující hlídky, ale časnou koupelí v potoce.

(Jo, a když se snažíte být nenápadní, je červené auto naprosto dokonalý vůz!)