Za čtvrt roku to bude sedmadvacet let, co si vykračuju po tomhle modrozeleným geoidu. No, vykračuju... v mým podání je to celý jinak, já si nevykračuju, já plantám, padám, zakopávám, zvedám se, těžko rovnám zlomený záda a bum, sotva se to podaří, zas mi na ramena vyskočí některej z mejch démonků a zahryzne se mi do krku, jako by rval krom masa i samotnou duši. Trocha toho klidu někde vevnitř, to se neděje moc často. Sbírám ho po střípkách, víc se ho ve mně neurodí. Pero na papíře a ven se lejou pořád stejný fráze. Z hlediska produktivity veršů by si člověk dal pár facek - aspoň jeden happy end, ať zas můžu psát něco, co nezní jak deníček ubulený patnáctky. 

Možná i vzdor věku nejsem víc, než ta ubulená patnáctka s prstama od inkoustu a stohama popsanejch papírů. Vytáhla jsem banánovku v rohu pokoje. Čtrnáct dílů deníku a do toho kdoví kolik "knížek", co jsem smolívala na gymplu v předposlední lavici. Příběhy (jak) ze snu, a spousta normálních, co se děly lidem kolem a já o nich jen psala, psala a psala. Přemýšlím nad horou mrtvejch stromů, kdy jsem ten svůj život špatně chytnula. No musí to bejt tím, jak jinak si vysvětlit celej ten můj pokřivenej obraz, co jsem si namalovala na jizvy ve svý tváři, abych aspoň z dálky vypadala normálně. Copak mi může ještě někdo ublížit? Máloco mi někdo neudělal. A možná to celý tkví v tom, že já taky něco udělala. Možná to celý začlo bejt nahnutý tehdy v roce nula osm, když věci měly dosah, co se nedal vymyslet. Ať je to jak chce, za každou chvilku štěstí přijde spravedlivej trest. 

Má to i svý výhody, to neříkám. Nemá cenu čekat na jeden velkej komplexní nekonečnej hollywoodskej happy end, protože ten očividně nepřijde. Člověk tak sbírá ty drobečky a to mu stačí, moct se potěšit z mála je dobrej způsob, jak se udržet v aspoň trochu stabilní kondici. A taky si přestane říkat, že to bude dobrý, protože tak dobrý, jak by chtěl, to stejně nebude. Musí se brát, co je, ať už je to sebehorší. Celý to pak začíná zavánět sebelítostí, ale ta naštěstí udeří jen když to jde zrovna do kytek, když se kolo točí a ty seš hlavou dole a reješ nosem v kdovíčem. Co naděláš, kytky furt kvetou a dejchat kvůli tomu nepřestaneš. 

Pak se to zase začne lámat, zase to otupí, jenže to bude pak a ne teď, což je rozhodující. Útěcha slovy "jiný jsou na tom hůř" je na pár facek, to uzná každej. Co je člověku po jinejch, když sám má na nohách závaží svý blbosti a ta ho táhne někam ke dnu, kde už to naštěstí dobře zná a potká se se známejma kamarádama - výčitkama, bezmocí a řadou dalších slabostí... Jen neodhalit slabiny, tvářit se, že se netopíš, že je všechno OK, palce hore, úsměv a mávat, protože proč přidělávat svý starosti ke starostem jinejch.

Ve výsledku jen chci říct, že je zas všechno nějak šejdrem nahnutý, a že než se to spraví, bude to všelijak. Zase bude co číst. Pak. Zatím by to všechno bylo na jedno brdo a to nechci, stačí že jsem tohle vylila na klávesnici, protože jsem tak nějak musela. A teď jdu umejt nádobí a pak si lehnout, páč mi není zrovna dvakrát, a doufat, že se spravím do večera. 

Ono se to nakonec zase nahne na druhou stranu a bude to dobrý. 

Jo, a budu si číst svý starý knížky. Představte si, že jsem občas napsala "by jste". Z toho by byl šejdrem leckdo, uznejte!

Díky lesáckejm státnicícm mám teď děsnou spoustu novejch vědomostí. Třeba jak se kácej nahnutý stromy. Tak si musím jenom dávat bacha na lidi s motorovkou v ruce, nebo mě taky někdo složí.