Možná, že ne celý svět, ale minimálně Morava (a Čechy) určitě. A jak se poslední rok a hodně bavím víc interročníkově a interoborově, je to vidět ještě víc. 

Věc prvá: "Odkud jsi?" "Z tam a tam, to nejspíš neznáš." "Jasně že znám, je tam zámek/muzeum/na prd nádraží/ dobrá zmrzka." Vysledovala jsem, že jak řeknu, že jsem Brňák, všichni okamžitě přejdou do módu "Tak to tu moji díru znát nebudeš." Jako by mi tohle město automaticky házelo přes hlavu ignoraci vnějšího světa a já z něj nevytáhla nikdy paty. Na druhou stranu, když dotyčného město znám, či ho dokážu aspoň zhruba lokalizovat ("Z Chotěboře? To je na havlbrodsku. A je tam pivovar, že jo?"), ten mód okamžitě přepnou zpátky. Ale chápu to. Není to Brnem, to neříkám, ale hodně lidí neví, třeba Rychnov nad Kněžnou? Velmez? Třebíč? Neříkám, že jsem všude byla a všechno znám, každou dědinku, ale nějaké základní povědomí... víte jak to myslím. A že v Hranicích mají naprd nádraží ví přece taky kde kdo. A Koryčany jsou zase hrad, no. A Trutnov? Vážně někdo neví, kde je Trutnov?

Druhá zajímavá věc je, že, ač na univerzitě brněnské, jsem tu coby Brňák rarita. Teď ve středu jsem potkala jednu slečnu a ta měla svátek z toho, že jsem z Brna, a říkala, že jsem na škole (po pěti letech!!) první Brňák, se kterým se baví. A je to tak, v mém původním ročníku jsme byly z Brna dvě? Tři? Ze skoro padesáti lidí? A později už jen já. Brněnských kamarádů bych na prstech spočítala. Však taky jak skončí semestr, je tu jako po vymření. Hospody jindy narvané zejí prázdnotou a město zase patří Brňákům (což se projevuje tím, že kolem půlnoci chcípl pes i na takovém Svoboďáku).

A věc třetí a poslední, která souvisí s názvem článku - svět je fakt neskutečně malý. Jak propojuju různé skupiny lidí, zjišťují společné známé, všechno do sebe zapadá jako dílky skládačky a najednou je člověk obklopený ne bandou vzájemně si cizích lidí, ale partou, které má společné zájmy a známé a má si díky tomu co říct. Bratranci takhle našli společného známého s Bang! kamarádem z krajinářství a já na Noci vědců potkala po (!dvanácti!) letech kamarádku z tábora v Lísku (ta si mě nepamatovala, ale to jsem ani nečekala)(mimochodem, tábor v Lísku, stále nabíráme, stačí se mi ozvat do zpráv).

 

A totální vrchol tedy byl, když jsem onehdá v Adamově vlezla při Puntíku do sokolovny a zjistila jsem, že Olan, o kterém jdou řeči už dobrých deset let, asi tak co se mí bratranci stali skauty ("Olanéé, vypni ten budík!!") je ve skutečnosti Michal Š., se kterým jsem předloni nebo kdy tancovala na lesáckém pasování a kterýžto byl pak mou jednou spolužačkou uloven a uvztažen a na kterýho od rozchodu ona i má spolusedící doktorandka poněkud nasazují (všimli jste si, jak často kamarádky haní bývalé partnery? A kolikrát naprosto neprávem?).

 

A závěr z tohoto malého ublognutí plyne - že jsem z velkého města neznamená, že neumím zeměpis, a hlavně - ať člověk dělá co dělá, stejně nakonec někoho známého potká. Dokonce i v Adamově!

(Papežům se omlouvám za mírné hanění Adamova, je to místo s výrazným genius loci a popravdě o něm chystám samostatný článek.)