Prarodičům Sedláčkovým se, aby se to nepletlo, říká dědoušek a babinka. Nejdřív to bylo jen jako fór, později se to tak nějak vžilo a rozhovory to rozhodně usnadnilo, protože když máte všechny čtyři prarodiče, občas je v té domluvě trochu zmatek.

Dědouška všichni znali jako Gentlemana s velkým G. Když s babinkou jezdívali do Luhačovic, kolikrát jim přítomné dámy říkaly, jak babičce závidí tak fešného a dvorného muže. To on byl. A na návštěvě nám vždycky podával tyčinky, aby naši neviděli. A vždycky mě k sobě hrozně tiskl a u toho říkal "Pozor na brýle". Ptal se "Co škola? Ještě stojí?" a zajímalo ho, jak studujeme. V pětašedesáti se naučil s AutoCADem, aby mohl dál projektovat elektroinstalace. Byl s námi na sestřenčiné bílé prodloužené a moc si ji užil. Ještě v sedmdesáti s námi jezdil na lyže do Jeseníků a hoblovali jsme kopečky společně. Miloval oříšky, měl rád dobré víno a sem tam mu ujela francouzská fráze, neb jeho maminka byla Belgičanka. Sestra mu utekla do Austrálie, dcera do Francie. Nesmazatelně se zapsal i do pošťáckých srdcí, a nejen do nich, každý, kdo ho kdy potkal, mi potom říkal, jak je senzační a šarmantní. 

Asi tušíte, co přijde.

V době, kdy jsme dědečka číslo jedna umisťovali do hospice, se ukázalo, že má dědeček číslo dvě rakovinu slinivky. Zůstali jsme z toho v šoku, protože zatímco u Alzheimera kombinovaného s rakovinou plic jsme to tak nějak očekávali, dědoušek byl pořád svěží a v pohodě a najednou pic... A zrovna ta slinivka, říkala jsem si, proč zrovna slinivka!!

Minulý týden mu ukončili léčbu a pustili ho domů. V pátek přiletěla jeho dcera, celou sobotu řešili důležité věci. Já za ním byla v sobotu odpoledne. Byl to pořád on, i když měl nádherně žlutou barvu, to jak už nefungovala játra, ale byl to on, se všemi gesty, hláškami i grimasami. Mluvili jsme o mém novém bytě, kde se byl i nedávno před tím podívat, když jsme ho nechaly s babičkou chvilku odpočívat, přemýšlel, jak se ke mně cestuje. Když jsem odcházela, už byla v předsíni obutá, ještě si mě zavolal a řekl mi "Kačko, počítejte s tím, že se bude hodně zvedat elektrika a že se vám to promítne i do nájmu." 

Rozloučila jsem se s ním jeho oblíbeným pozdravem "Bye bye".

Když mi další den v deset večer volala mamka, věděla jsem co se stalo.

A tak jsem během čtvrt roku přišla o oba dědečky. To je taky důvod, proč jsem teď nepsala. Stěhování a do toho myšlenky poněkud neliterární. 

A já jen strašně moc děkuju Bohu, že jsem je mohla poznat, že s nima mám tolik zážitků a vzpomínek a že si je můžu pamatovat takové, jací byli. Že je nemám v hlavě jako nemohoucí stíny na posteli, ale jako usměvavé, upovídané pány, po kterých mám taky pěknou řádku genů.

A tu fráninu opráším, dědečku. Slibuju!

 

 

(EDIT 28.3.19 - Právě jsem zjistila, že v pětašedesáti umřel náš senzační fyzikář z Křenky. Takže to bude takový trochu pohřbový týden... Věnujte když tak modlitbu i jemu prosím.)