Na facebooku i IG na mě vyskočila signálnická reklama o blogu. "Proč psát blog? Zvýšíš si sebevědomí!" Už jsem měla rozklofaný komentář na modré liště, ale začal se vymykat kontrole, tak jsem si řekla, že i v souvisloti s některými flames, co tu teď běží (a ani jeden se netýká katolického oblečení, což mě trochu mrzí) napíšu celý článek (ano, v kanceláři mi montují další várku světel a chvilku tak nemám co dělat. Stručný popis zrodu nového osvětlení by Pat & Mat: 1. nové lišty, 2. nový vypínač, 3. nová světal, 4. demontáž starých světel. Aneb proč to udělat za tři hodiny, když to jde dělat tři týdny).

 

Je tu někdo, kdo začal psát blog proto, aby si zvýšil sebevědomí? Mám pocit, že klepáním (anonymních) výplodků na internet si moc sebevědomí nezvýšíte. Proto by asi bylo potřeba něco trochu jiného. Ale pojďme se na to podívat. Na to, co s sebou blogy na signálech nesou.

Je mi jasné, že se ozve hlas "Někteří diskutující uživatelé sebevědomí spíš snižují, než by ho zvyšovali." Možná. Osoba, která mi před několika lety doporučovala míň rtěnky a víc přemýšlet měla přesně tohle v zájmu, o tom nepochybuju. Pak jsou tu další diskutující, kteří jsou u spousty lidí na blacklistu právě za netleskánkové komentáře - diskuze jsou kvůli nim vypínány, počítače vyhazovány z oken, blogy opouštěny. Paradoxně právě tito souvisí s tím zvyšováním sebevědomí nejvíc (aspoň pro mě). Zezačátku jsem se těchto komentářů děsila. A potom jsem je začala pořádně číst. Asi jsem u nich, narozdíl od jiné skupiny diskutujících, nezaznamenala vyloženě osobní útok, naopak dokážou diskuzi posunout do fantastických rozměrů a čím rýpavější poznámky od nich k článku obdržím, tím víc se tetelím u řídké pochvaly. Význam slov dostává nové rozměry. Tito uživatelé neútočí na pisatele (aspoň si žádný podobný útok nevybavuju), ale na slova, na obsah, na formu, což ano, někdy může navodit dojem osobního útoku. Z technického hlediska psaní mi poskytli pořádnou školu a každá jejich pochvala mi to sebevědomí opravdu zdvihla. Ale rozhodně jsem kvůli nim blog psát nezačala a kdybych tušila, jaké strasti mi na začátku přivodí, vůbec bych se do toho nepouštěla.

Kvůli výše zmiňovaným diskutérům bych komentáře nevypínala. Je tu ovšem jiná skupina, která mi dokáže mé sebevědomí dost pošramotit. Ne blogerské. Ženské. Uživatelé, kteří pořádně nečtou, vkládají si mezi řádky vlastní významy, čtený text ovlivňují osobními dojmy a vznikají z toho neskuteční šarvátky, nad kterými zůstává rozum stát. Argumentace? Nulová. Osobní výpady, diskuze přelévající se do soukromých zpráv, hledání zcela jiných významů v poměrně nevinných článcích. Ano, to co je v takových případech psáno, to vám na sebevědomí nepřidá. Člověk se pak radši vyhýbá ožehavým tématům, protože číst to není vůbec příjemné. A radši bych skousla deset komentářů cupujících jedno špatně použité slovo, než jeden, který mě metaforicky tahá za vlasy.

 

Ale ano, sebevědomí se tu dá zdvihnout. Pokud píšete dobře, najdete si své čtenáře. Čísla ve statistikách naskakují, dobře si pamatuju na dobu, kdy bylo aktivních blogerů na signálech mnoho, aktivních a kvalitních, a přesto se některý můj článek objevil ve výběru z blogů několikrát týdně, to už nebylo sebevědomí co rostlo, dmula jsem se pýchou, jinak se to říct nedá. Když jsem viděla svůj článek (tuším Černá vlajka za stůl?) poprvé na úvodní stránce, jásala jsem. Tehdy to bylo opravdu ocenění. Člověk se tak dostane k širšímu spektru čtenářů, osloví různé skupiny a hlavně se mu dostane různých názorů, což se mi na celém blogování líbí asi nejvíc a to je důvod, proč komentáře vypínat nebudu a nebudu a nebudu, ať už to tam vře jakkoliv.

 

Jsem na signálech devět let. Blog píšu osm let. Neřekla bych, že jsem si za tu dobu zvýšila sebevědomí. Jen jsem tu narazila na různé lidi, kteří vydrželi moje počáteční spamování a pubertální výlevy a čtou mě v podstatě celou dobu, co tu jsem. Nezvýšila jsem si sebevědomí. Spíš trošku nabubřela moje spisovatelská pýcha, důvěra v klávesnici a v má slova, naučila jsem se číst, ale opravdu číst, ne jen koukat na písmena, poznala jsem tu lidi, kterých si vážím, našla jsem tu rychlou a nezištnou pomoc v době různých krizí a mám pocit, že mě mí čtenáři díky výlevům znají líp, než kdekdo v reálném životě. I po těch letech každá pochvala zahřeje a potěší. Znám své čtenáře a píšu pro ně ráda.

 

A neboť jsem se do toho zase strašně zamotala, tak si to shrnu a podtrhnu - signály nejsou, co bývaly, ale kvůli tomu tenhle článek nevznikl. Nebo vlastně ano. Kdyby byly co bývaly, nevyskočila by na mě na FB ta reklama (mimochodem signálnický admin facebooku by měl víc listovat pravidly českého pravopisu, to není dobrá reklama, ty shody podmětu s přísudkem) a já bych se nezačala rozčilovat/rozněžňovat/rozmýšlet nad tím, jestli vám blogování zvedne sebevědomí.

Vám možná ano, mně ho nezvedlo. Poskytlo mi možnost se vylít na klávesnici, neb ve slovech psaných jsem si o dost jistější, než ve slovech mluvených. Ale sebevědomí v tom asi nemá co dělat.

Ovšem vyplivla jsem slovo ublognutí - a to je přesně to, co tento článek je. 

 

Pište a nedejte se deptat komentáři, zároveň je ale čtěte, protože se z některých dá hodně naučit.

Čtěte a nevkládejte slovům vlastní významy.

A jak bylo napsáno jinde, občas vylezte i do toho reálného světa. Zrovna dneska je tam fakt krásně.