Královo Pole. Starý dům, malý dvorek. Dnes jsou na něm výduchy tunelu, toho, kterým se bojím jezdit, zeje přede mnou jako nekonečná jáma do nikam. Dveře byly zelené a loupal se z nich nátěr, když nás tam naši po letech vzali. Nebyl to ani rok, ale kdo ví, snad ty procházky kolem kasáren do mě zasely zrníčka, která mě o patnáct let později stáhla do Krpole.

Komárov. Osmipartajová bytovka, první patro, tichá ulice vilkové čtvrti. Kdybych tehdy viděla, jakou minulost má to místo, hledala bych podobu lužní krajiny? Dvůr za baráky okupovaný uječenou partou nalezlou v šeříkovém houští. Nejčastěji ze stromů padám já, nejstarší a nejtěžší. Dětství s naraženou kostrčí. Dvoupokojový byt s nádhernou lodžií. Kořeny jako smrk, i když tehdy jsem se zdála borovicí. A pak čtyři dospělí na šedesáti metrech, rodiče toužící po ložnici, bratr, který trnul kdy mu sestra propadne postelí na hlavu. Dvacet let a vytrhla jsem se nakonec jako plevel.

Líšeň. Oranžový domek ve svahu. Výhled na Stínadla. Ticho, neskutečné ticho. Hvězdnaté noci, vůně, zima tekoucí do údolí. Rána, kdy jsem vybíhala v holinách a noční košili na zahradu a vyháněla koštětem srnky. A krásné návraty ve tři ráno, kdy na mě padala děravá deka nad hlavou a já věděla, že sem patřím. Jenže čas se překlonil, věci jsou jinak. Jsem teď borovice, kořením do svahu Kostelíčka, do konkávního břehu líšeňského potoka, který teče tunelem delším než ten krpolský. Čtyři roky, necelých pět, a je to málo, je to málo.

Černá Pole. První patro starého rodinného domku. Nekončící zima. Radost z nového, nápady, kamarádi, kteří přiloží ruku k dílu, kdykoliv je třeba. Všude hanebně blízko. Do školy odcházím v kroksech, běhacích leginách a bez bundy. Po návratu se na sebe mračím do zrcadla a pak se směju. A o víkendu mi Martin přijde složit postel. Sekunduju mu, půl druhé hodiny. Z vedlejšího pokoje se ozývá nešťastné "Smíchaly se nám díly na postel a komodu." Smějeme se. Zanořuju se do tajuplné mezery mezi lednicí a sporákem a cinkám lahví do pokoje. Je tu hrozný hluk, ale sedím na okně, cucám Radegasta a přijdu si jako skokan stoupající na můstek.

Nakonec se do Líšně vrátím, protože mám pocit, že tam fakt patřím. Ale ne teď. Zatím vybírám, co od Antala Staška si přečtu a sháním závěsy.