Byl únor léta Páně 2018 a na zastávce v Mariánském údolí stál bez pohnutí zasněžený sloup. Na zádech měl promoklý batoh, v kabeli prosněžená rekomanda a v kapse tužku, která mrazem nepsala. Teploměry ukazovaly -18°C, troje kalhoty hřály jen tak tak a ani rukavice neochránily před promodráním prstů. Oděrky a říznutí od papíru nekrvácela, to až po návratu do tepla. Těch pár kapek, co měla dotyčná osoba na obličeji, mohl být zrovna tak roztátý sníh jako slzy vyčerpání. Spíš to druhé, protože hroznový cukr došel už ve čtvrtině Ondráčkové.
Když jsem se minulou zimu pustila opět do poštování, myslela jsem si, že dostanu nějaký pěkný rajon na sídlišti, čtyři ulice, do dvanácti hotovo, oddrkám si to s vozejčkem, roznesu exekučky a papa, pádím domů.
Ten první měsíc, kdy jsem se snažila přežít den, vracela jsem se domů o půl šesté a vyčerpáním usínala v šest, byl pořádný záhul. Nedostala jsem sídliště, ale starou zástavbu. Nebyly to čtyři ulice a dva kilásky. Ulic to bylo 16 a kiláků deset. Celý ten měsíc jsem válčila se syndromem "Nesmí tu zůstat ani dopis", díky čemuž jsem přicházela o půl patý, ale na rajon jsem se stejně dostala až v devět a víc. Bylo to vyčerpávající a bude to znít malicherně, ale stalo se mi nejednou, že jsem ke konci brečela. Člověk není zvyklý jednak na tenhle druh pohybu (nejde ani tak o chození, jako spíš o to, že držíte v náručí poštu, zdviháte ruku - je mi jasný, že se smějete, co to je, zvedat ruku, ale vemte si, že to uděláte na jedný ulici u každých jeden a půltých dveří), jednak na tu zátěž - jednou jsem si fórově zvážila batoh a měl třicet kilo. Kabela ve dnech důchodů může mít kolem deseti. Peníze jsou pěkně těžká sranda. Takže shrnuto podtrženo, na začátku jsem byla blízko zhroucení a jen podstav osmi lidí mě nutil zatnout zuby a z kolegiality šlapat dál. No, a taky se hodily ta kačky, to je jasné.
Jenže s prvními jarními dny se všechno změnilo. Našla jsem si své trasy, systém a hlavně rytmus. Zlepšila se mi kondička, přestaly bolet kyčle i záda, naučila jsem se nosit kabelu tak, aby mě z ní nebrněla ruka (stává se vám to taky, že když máte něco těžkého na rameni, začne vás divně brnět v ruce?). Zjistila jsem, jak nejlíp gumičkovat, kam si strkat tužku, že se dá udělat účtování, zatímco čekáte dvacet minut na bus, takže si ušetříte čas a kroky. Naučila jsem se snídat ještě doma, v klidu a pořádně, nosila jsem si sebou tatranku na první sváču, druhou jsem pořídila v "čárlíkovi" na náměstí a pak už to bylo tradá dolů až do probouzejícího se Mariánského. Hlavní ale byla jedna věc, díky které jsem potom v září trojku obrečela - nebyla jsem jen nějaký pošťák. Nebyla jsem jen nějaká brigádnice. To, co jsem poznala už na mé třináctce před rokem se najednou asi tak zmilionnásobilo. Trojka byla můj rajon a já byla jejich pošťák.
Původně jsem vám tu začala vypisovat všechny své oblíbence, ale měla jsem napsané jen tři ulice a text byl na dobrých deset řádků, takže radši ne. Vězte ale, že lidi ve staré Líšni mají tendenci svého pošťáka adoptovat velmi rychle a stačí k tomu ani ne to, že jim donesete peníze, jako spíš to, že se na ně usmějete, zeptáte se, jak se daří a popřejete hezký den. Srdce lidí se potom otevřou a před vámi leží spousta fantastických příběhů, některé veselé, jiné smutné. Na sídlišti se mi to nestalo, ale tady jsem patřila ke svým ulicím a ke svým lidem. Zdravili mě na dálku, v práci i v civilu, a já si je dokázala zapamatovat (většinou) a přiřadit, zavolala jsem na ně třeba, že mají rekomando a oni byli rádi, protože byli zrovna na cestě na MHD. Zdraví a pamatují si mě doteď. Za toho půl roku, co jsem byla na trojce, jsem mezi ně zapadla tím nejfantastičtějším způsobem. Věděla jsem o nich a oni věděli o mě, ptali se jak jde škola, rybářům jsem snad při každém setkání vysvětlovala, jak je to dneska s tituly. Zkrátka a dobře, i když jsem na začátku trojku upřímně nesnášela, stačil jediný měsíc, aby mě lidi přesvědčili o tom, že stojí za to.
Jaro bylo bezvadné, tančila jsem rajónem lehce a s dobrou náladou a přibližovala se lidem víc a víc. Jenže jak se mi srovnal rytmus a blížily se dovolené, neprozřetelně jsem se nabídla, že půjdu na rozebírku. Rozebírka znamená, že momentálně neobsazený rajón je rozhozen mezi pošťačky. V ideálním případě dostane každá jednu ulici a paprlapá. V případě líšeňské pošty to znamená, že k mým 16 ulicím přibyla půlka dalšího rajonu ve staré Líšni. A na asi čtrnáct dní jsem dokonce chodila 1+1, tzn. dva rajony naráz. Z deseti kilometrů bylo najednou skoro dvacet. To se samozřejmě nedá chodit každý den, ale jelikož bylo solárkové léto a já tou dobou byla zocelená jak nikdy, ani mi nepřišlo, že by to byla nějaká extra hrůza. Na čtyřce, což byl můj rozebírkový rajon, bylo i sídliště a úžasných pár paneláků "na Bačáku", a i tam si mě lidi celkem rychle adoptovali, jejich stálá doručovatelka byla dlouhodobě na neschopence (naštěstí už je zpátky). Na čtyřku se váže i jedna z mých oblíbených historek - celé dopoledne jsem se nemohla na nikoho dozvonit. Na posledním rekomandu toho dne mi paní prozradila, že od nějakých devítí hodin nefunguje proud - a jak fungujou zvonky, že...
Zdálo by se, že tropické teploty mě budou ničit. Ve skutečnosti to nebylo tak zlé, s dostatkem vody, čepicí a nezapomnětlivostí (kdo měl měsíc na stole opalovák a použil ho jednou?) se to přežít dalo. Navíc jsem dostala velmi rychle fantastickou barvu lopatového opírače a díky tomu se většinu léta neodvážila nosit sandály, neb má přírodní kůže vypadala oproti snědým nohám jako čerstvě vyrýpnutá larva. Popravdě, jsem opálená ještě teď. Nohy mi chytají odstín pomalu, ale o to dýl se pak barvička drží. Navíc jsem neměla od začátku dubna v podstatě do konce září ani jednou dlouhé kalhoty. Změnila jsem se v typického pošťáka, kterého nezastaví nic a nikdo. A počasí rozhodně ne. Při pohledu do zrcadla jsem dopředu brečela nad kozačkami, které nedopnu přes lýtko. Fyzička, zocelená lahůdkami jako Velatická a Jateční, mě do kopce předbíhala. Letos v létě zdolávat Beskydy, zvládnu na Lysou vytáhnout i pohádkovou babku s klestím. Je pravda, že z letních prázdninových zábav jsem moc neměla. Vedro člověka vyšťaví úplně stejně, jako mráz. Přes týden to znamenalo padnout a umřít. V pátky jsme s kamarádem chodili do chladivého Labyrintu na Radegasta a mizerné filmy. Vznikla z toho celkem povedená tradice.
Léto se překlopilo do podzimu. V říjnu jsem měla nastupovat na doktorát a tušila jsem, že minimálně ze začátku to bude chtít víc prostoru než polomrtvé hodiny v pozdním odpoledni. Rozebírku jsem chodila na sídlišti a už od začátku září jsem se loučila s mými lidmi na trojce. Oplakávali mě zcela nepokrytě. Poslední týden jsem měla tašku nacpanou naturáliemi na rozloučenou a peněženku dýšky. Ve čtvrtek, poslední den, jsem po cestě domů brečela. Věděla jsem, že se neloučím, však mě pořád zdraví a potkávají, ale... už to není ono. Zapomenou. A, a to je poměrně časté, umřou. Jak vidím parte někoho ode mě z rajonu, hned je mi do pláče. Nedávno umřel pan Hrabovský, který mi říkal "paní šéfová". Tak to jsem fakt obrečela.
Původní dva týdny na aklimatizaci se změnily na dva měsíce. Na můj rajón přišla stálá doručovatelka, místní, sympatická - sice mě to mrzelo, byla jsem ale ráda, že moje trojka má konečně někoho, kdo stojí za to.
Já slíbila návrat v prosinci a děsila se už týden dopředu. Bylo mi jasné, že jakákoliv další činnost tím bude stopnutá. Doktorandský život se tou dobou odehrával především večer, koncerty, akce, celé odpoledne ve škole. S návratem do pruhovaného pochopitelně nastala stejná situace jako předtím. Těžce vydobytá kondička se poztrácela, do toho zima, děravé boty - a asi nejhorší okrsek z celého sídliště. Elplova je ulice za trest. Hlavně před Vánocema. Už jsem ale nepropadala panice, když jsem z padesáti balíků vydala čtyři. Když každý den přišlo přes sto rekomand. Když mi pošta z vozíku přetýkala a na stole se mi kupily hromady ópéček. Ten poslední měsíc jsem si rozhodla užít. A když jsem zatnula zuby, dla se jednou týdně zvládnout i ten Bang. Na Silvestra jsem se decentně ulila (stejně se nenosí rekomanda, pošta zavírá ve dvě) a tak jsem své poslední sbohem roku 2018 zamávala 28. prosince. Kdybych nadobro opouštěla svůj rajon, moji trojku, asi by mě to mrzelo víc. Takhle jsem se jen smála na to otřesné sídliště a broukala si pod vousy "Tady už mě nikdo neuvidí!!"
Z Líšně mám díky poště nachozeno fakt hodně. Legenda k obrázku níže - světle modrou je bývalý okrsek 8, kde jsem pošťačila asi tři týdny v roce 2016. Tmavě modrou je bývalý okrsek třináct, o kterém jsem už psala a který jsem šlapala v létě roku 2017. Červeně je moje trojka z února až září roku 2018 a černě jedenáctka, kterou jsem se v prosinci s poštou prozatím rozloučila. Zeleně jsou potom ulice, kde jsem byla aspoň jednou s rozebírkou. A to jsem tam nezakreslila ten týden, kdy jsem novinařila, protože to by se částečně vyplnila ta díra uprostřed Líšně.
Shrnuto podtrženo - pošta mě naučila spoustu věcí. Že není člověk nikdy tak unavený, jak si myslí že je, a že zvládne o dost víc, než si myslí, že zvládne. Že je horší zima než horko, minimálně pro pošťáka. Že není vůbec špatné vystrčit občas nos ze své sociální bubliny, protože pak najednou pochopíte, proč lidi volí ty, které volí. Že jsou schránky, které jsou za trest (myslím ty otřesné kartáče ve dveřích a úzké škvíry, kam se nevejde časopis) a že jsou schránky, které vám urazí prsty, pokud budete jen trochu nešikovní (každý, kdo má moc napruženou schránku, by měl zažít tu svíravou hrůzu, kdy tam strkáte inkaso).
Ale hlavně jsem odhalila důvod, proč mají psi tak rádi pošťáky - dlachním a ňuchňám každého pséčka, který mi přejde přes cestu.
Ti v první půlce rajónu si říkají "Jéé, to je zase ta osoba, co nám dává mlsky a drbe nás na bříše a za ušima!"
No, a ti v druhé půlce rajónu si říkají "Jéé, už je tady zase ten divně smradlavej pes..."
Komentáře
Kdo si při roznášení pošty nedával předsevzetí, že on rozhodně nikdy nebude mít debilní schránku? -- Schránku trhající prsty jsem nepotkal žádnou, těch, do kterých nešel strčit předplacený časopis nebo aktuální katalog Quelle, bezpočet. (Zazvonit? A když nebudou doma, narrrvat to do schránky, strčit pod dveře, nebo za trest vyplnit výzvu a uložit jim ten nesmysl na poště?)
Kdo pak to předsevzetí dodržel? :)
Oplakávali mě zcela nepokrytě.
Jéé, už je tady zase ten divně smradlavej pes...
(Tady jsem se fakt řezal smíchy.)
@dromedar No jo, zvonění, věšení na kliky od dveří, proklínání při vypisování výzvy, jojo :D My doma máme schránku tak akorát, na bytě bohužel kartáčovou, ale tam mi stejně nic chodit nebude.
"Změnila jsem se v typického pošťáka, kterého nezastaví nic a nikdo."
https://youtu.be/1hphkdpFoV4
Skvělý článek! Mám podobné zkušenosti, svého času jsem také pracovala jako poštovní doručovatelka. Bolesti zad, nohou (ačkoli jinak jsem zdatný chodec), krční páteře, rukou...Kdo to zažil, ví o tom své. Začátek byl taky velmi krušný. A rajon jsem měla 12 km. Ufff!!!!
Vloni na podzim jsem chodila brigádně roznášet poštu, přestože mě to celkem bavilo, tak ty kartáčové schránky byly taky někdy k zlosti.
Tý jo, to jste asi jediné 2 poctivé pošťačky. U nás balíky zásadně nikdo nenosí a nedají ani oznámenku.
Gratuluji!
Diky moc za clanek!Dnes mi dojde balicek.A ze jich bylo v posledni dobe mnoho,dam mu krabici pralinek,co nam kdosi donesl do "kuta".
Ještě jak se tu bavíme o těch balíčcích, tak například v Brně je balíkové a listovní doručování oddělené, takže pošťák s tím nemá společného víc, než že další den naháže oznámenky a nechá na sebe lidi řvát, proč jim ten dvacetikilový balík nedoručil (na což jsem měla odpověď "Vypadám snad jako Dufek Jindřich?")
@Marryane na Valašsku se ještě dnes říká "nosit do kouta"?
Oznámenka je totiž dokument, který člověka nasere bez ohledu na pisatele a není-li ten po ruce, pak si za něj pálí prsty někdo jiný.
@dromedar: To se říká i na Vysočině, ještě dnes :-)
dromedar: jo,porad este jo
HOP TROP - Pošťák
https://www.youtube.com/watch?v=yPA8L8xr2Jw
@dromedar Ne, na Valašsku se ještě dnes říká "nosit do kúta", z "kouta" by Valachovi upadl jazyk :-D
@Katusi Můžu mít jako naprostý pošťácký laik otázku, co jsou to ty kartáčové schránky?
@Zdendanda http://www.postovni-schranky.eu/_data/1260348660_37.jpg
Tohle. Inkaso tam nenacpete.
To by me zajimalo, k čemu ty kartáče slouží?
aby plechový uzávěr schránky nedělal rámus, aby Vám do ní lidi moc nečuměli, jestli si vybíráte poštu, aby po tom, kdo vám do schránky šťourá prstem, zbyly nějaké biologické stopy, ...
@dromedar Aha. Diky
Aby netáhlo dovnitř..
Měl jsem nějakou mylnou představu, že inkaso je něco velkého a proto je těžké jej tam narvat, teď mi svítá, že je to spíš nějaký tekný proužek papíru (měkký, ohebný, muchlatelný).
https://www.novinky.cz/muzi/496839-postak-dorucuje-postu-do-vysin-pokracuje-v-rodinne-tradici.html
A přitom celý problém muchlatelnosti inkasa (pro pošťáky, kteří se ostýchají vhodit ho do schránky předem pečlivě zmuchlané do kuličky) řeší jednoduchá pracovní pomůcka, "vhazovač inkasa". Vypadá trochu jako vykrajovátko na cukroví ve tvaru žížaly a nosí se většinou u pasu na navijáku na klíče.
@dromedar Muchlatelnost nemuchlatelnost, to není to nejhorší. Nejhorší je, když foukne vítr do bokem odloženýh papírků, ať jsou to SIPO nebo výzvy a vy pak běháte po ulici jak blbí :D
Na to je třeba naučit si ty psy, když už se s nima jeden babrá, aby taky přiložili mordu k dílu.
Já měla vymyšleno, že budu mít poštovního oslíka. Ten je malej, takže do většiny schránek bych dosáhla, a ještě je roztomilej.
Není pošťák, jako pošťák
https://www.novinky.cz/muzi/496839-postak-dorucuje-postu-do-vysin-pokracuje-v-rodinne-tradici.html
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.