Byl únor léta Páně 2018 a na zastávce v Mariánském údolí stál bez pohnutí zasněžený sloup. Na zádech měl promoklý batoh, v kabeli prosněžená rekomanda a v kapse tužku, která mrazem nepsala. Teploměry ukazovaly -18°C, troje kalhoty hřály jen tak tak a ani rukavice neochránily před promodráním prstů. Oděrky a říznutí od papíru nekrvácela, to až po návratu do tepla. Těch pár kapek, co měla dotyčná osoba na obličeji, mohl být zrovna tak roztátý sníh jako slzy vyčerpání. Spíš to druhé, protože hroznový cukr došel už ve čtvrtině Ondráčkové. 

Když jsem se minulou zimu pustila opět do poštování, myslela jsem si, že dostanu nějaký pěkný rajon na sídlišti, čtyři ulice, do dvanácti hotovo, oddrkám si to s vozejčkem, roznesu exekučky a papa, pádím domů. 

Ten první měsíc, kdy jsem se snažila přežít den, vracela jsem se domů o půl šesté a vyčerpáním usínala v šest, byl pořádný záhul. Nedostala jsem sídliště, ale starou zástavbu. Nebyly to čtyři ulice a dva kilásky. Ulic to bylo 16 a kiláků deset. Celý ten měsíc jsem válčila se syndromem "Nesmí tu zůstat ani dopis", díky čemuž jsem přicházela o půl patý, ale na rajon jsem se stejně dostala až v devět a víc. Bylo to vyčerpávající a bude to znít malicherně, ale stalo se mi nejednou, že jsem ke konci brečela. Člověk není zvyklý jednak na tenhle druh pohybu (nejde ani tak o chození, jako spíš o to, že držíte v náručí poštu, zdviháte ruku - je mi jasný, že se smějete, co to je, zvedat ruku, ale vemte si, že to uděláte na jedný ulici u každých jeden a půltých dveří), jednak na tu zátěž - jednou jsem si fórově zvážila batoh a měl třicet kilo. Kabela ve dnech důchodů může mít kolem deseti. Peníze jsou pěkně těžká sranda. Takže shrnuto podtrženo, na začátku jsem byla blízko zhroucení a jen podstav osmi lidí mě nutil zatnout zuby a z kolegiality šlapat dál. No, a taky se hodily ta kačky, to je jasné. 

Jenže s prvními jarními dny se všechno změnilo. Našla jsem si své trasy, systém a hlavně rytmus. Zlepšila se mi kondička, přestaly bolet kyčle i záda, naučila jsem se nosit kabelu tak, aby mě z ní nebrněla ruka (stává se vám to taky, že když máte něco těžkého na rameni, začne vás divně brnět v ruce?). Zjistila jsem, jak nejlíp gumičkovat, kam si strkat tužku, že se dá udělat účtování, zatímco čekáte dvacet minut na bus, takže si ušetříte čas a kroky. Naučila jsem se snídat ještě doma, v klidu a pořádně, nosila jsem si sebou tatranku na první sváču, druhou jsem pořídila v "čárlíkovi" na náměstí a pak už to bylo tradá dolů až do probouzejícího se Mariánského. Hlavní ale byla jedna věc, díky které jsem potom v září trojku obrečela - nebyla jsem jen nějaký pošťák. Nebyla jsem jen nějaká brigádnice. To, co jsem poznala už na mé třináctce před rokem se najednou asi tak zmilionnásobilo. Trojka byla můj rajon a já byla jejich pošťák.

Původně jsem vám tu začala vypisovat všechny své oblíbence, ale měla jsem napsané jen tři ulice a text byl na dobrých deset řádků, takže radši ne. Vězte ale, že lidi ve staré Líšni mají tendenci svého pošťáka adoptovat velmi rychle a stačí k tomu ani ne to, že jim donesete peníze, jako spíš to, že se na ně usmějete, zeptáte se, jak se daří a popřejete hezký den. Srdce lidí se potom otevřou a před vámi leží spousta fantastických příběhů, některé veselé, jiné smutné. Na sídlišti se mi to nestalo, ale tady jsem patřila ke svým ulicím a ke svým lidem. Zdravili mě na dálku, v práci i v civilu, a já si je dokázala zapamatovat (většinou) a přiřadit, zavolala jsem na ně třeba, že mají rekomando a oni byli rádi, protože byli zrovna na cestě na MHD. Zdraví a pamatují si mě doteď. Za toho půl roku, co jsem byla na trojce, jsem mezi ně zapadla tím nejfantastičtějším způsobem. Věděla jsem o nich a oni věděli o mě, ptali se jak jde škola, rybářům jsem snad při každém setkání vysvětlovala, jak je to dneska s tituly. Zkrátka a dobře, i když jsem na začátku trojku upřímně nesnášela, stačil jediný měsíc, aby mě lidi přesvědčili o tom, že stojí za to. 

Jaro bylo bezvadné, tančila jsem rajónem lehce a s dobrou náladou a přibližovala se lidem víc a víc. Jenže jak se mi srovnal rytmus a blížily se dovolené, neprozřetelně jsem se nabídla, že půjdu na rozebírku. Rozebírka znamená, že momentálně neobsazený rajón je rozhozen mezi pošťačky. V ideálním případě dostane každá jednu ulici a paprlapá. V případě líšeňské pošty to znamená, že k mým 16 ulicím přibyla půlka dalšího rajonu ve staré Líšni. A na asi čtrnáct dní jsem dokonce chodila 1+1, tzn. dva rajony naráz. Z deseti kilometrů bylo najednou skoro dvacet. To se samozřejmě nedá chodit každý den, ale jelikož bylo solárkové léto a já tou dobou byla zocelená jak nikdy, ani mi nepřišlo, že by to byla nějaká extra hrůza. Na čtyřce, což byl můj rozebírkový rajon, bylo i sídliště a úžasných pár paneláků "na Bačáku", a i tam si mě lidi celkem rychle adoptovali, jejich stálá doručovatelka byla dlouhodobě na neschopence (naštěstí už je zpátky). Na čtyřku se váže i jedna z mých oblíbených historek - celé dopoledne jsem se nemohla na nikoho dozvonit. Na posledním rekomandu toho dne mi paní prozradila, že od nějakých devítí hodin nefunguje proud - a jak fungujou zvonky, že... 

Zdálo by se, že tropické teploty mě budou ničit. Ve skutečnosti to nebylo tak zlé, s dostatkem vody, čepicí a nezapomnětlivostí (kdo měl měsíc na stole opalovák a použil ho jednou?) se to přežít dalo. Navíc jsem dostala velmi rychle fantastickou barvu lopatového opírače a díky tomu se většinu léta neodvážila nosit sandály, neb má přírodní kůže vypadala oproti snědým nohám jako čerstvě vyrýpnutá larva. Popravdě, jsem opálená ještě teď. Nohy mi chytají odstín pomalu, ale o to dýl se pak barvička drží. Navíc jsem neměla od začátku dubna v podstatě do konce září ani jednou dlouhé kalhoty. Změnila jsem se v typického pošťáka, kterého nezastaví nic a nikdo. A počasí rozhodně ne. Při pohledu do zrcadla jsem dopředu brečela nad kozačkami, které nedopnu přes lýtko. Fyzička, zocelená lahůdkami jako Velatická a Jateční, mě do kopce předbíhala. Letos v létě zdolávat Beskydy, zvládnu na Lysou vytáhnout i pohádkovou babku s klestím. Je pravda, že z letních prázdninových zábav jsem moc neměla. Vedro člověka vyšťaví úplně stejně, jako mráz. Přes týden to znamenalo padnout a umřít. V pátky jsme s kamarádem chodili do chladivého Labyrintu na Radegasta a mizerné filmy. Vznikla z toho celkem povedená tradice. 

Léto se překlopilo do podzimu. V říjnu jsem měla nastupovat na doktorát a tušila jsem, že minimálně ze začátku to bude chtít víc prostoru než polomrtvé hodiny v pozdním odpoledni. Rozebírku jsem chodila na sídlišti a už od začátku září jsem se loučila s mými lidmi na trojce. Oplakávali mě zcela nepokrytě. Poslední týden jsem měla tašku nacpanou naturáliemi na rozloučenou a peněženku dýšky. Ve čtvrtek, poslední den, jsem po cestě domů brečela. Věděla jsem, že se neloučím, však mě pořád zdraví a potkávají, ale... už to není ono. Zapomenou. A, a to je poměrně časté, umřou. Jak vidím parte někoho ode mě z rajonu, hned je mi do pláče. Nedávno umřel pan Hrabovský, který mi říkal "paní šéfová". Tak to jsem fakt obrečela. 

Původní dva týdny na aklimatizaci se změnily na dva měsíce. Na můj rajón přišla stálá doručovatelka, místní, sympatická - sice mě to mrzelo, byla jsem ale ráda, že moje trojka má konečně někoho, kdo stojí za to. 

Já slíbila návrat v prosinci a děsila se už týden dopředu. Bylo mi jasné, že jakákoliv další činnost tím bude stopnutá. Doktorandský život se tou dobou odehrával především večer, koncerty, akce, celé odpoledne ve škole. S návratem do pruhovaného pochopitelně nastala stejná situace jako předtím. Těžce vydobytá kondička se poztrácela, do toho zima, děravé boty - a asi nejhorší okrsek z celého sídliště. Elplova je ulice za trest. Hlavně před Vánocema. Už jsem ale nepropadala panice, když jsem z padesáti balíků vydala čtyři. Když každý den přišlo přes sto rekomand. Když mi pošta z vozíku přetýkala a na stole se mi kupily hromady ópéček. Ten poslední měsíc jsem si rozhodla užít. A když jsem zatnula zuby, dla se jednou týdně zvládnout i ten Bang. Na Silvestra jsem se decentně ulila (stejně se nenosí rekomanda, pošta zavírá ve dvě) a tak jsem své poslední sbohem roku 2018 zamávala 28. prosince. Kdybych nadobro opouštěla svůj rajon, moji trojku, asi by mě to mrzelo víc. Takhle jsem se jen smála na to otřesné sídliště a broukala si pod vousy "Tady už mě nikdo neuvidí!!"

 

Z Líšně mám díky poště nachozeno fakt hodně. Legenda k obrázku níže - světle modrou je bývalý okrsek 8, kde jsem pošťačila asi tři týdny v roce 2016. Tmavě modrou je bývalý okrsek třináct, o kterém jsem už psala a který jsem šlapala v létě roku 2017. Červeně je moje trojka z února až září roku 2018 a černě jedenáctka, kterou jsem se v prosinci s poštou prozatím rozloučila. Zeleně jsou potom ulice, kde jsem byla aspoň jednou s rozebírkou. A to jsem tam nezakreslila ten týden, kdy jsem novinařila, protože to by se částečně vyplnila ta díra uprostřed Líšně. 

Shrnuto podtrženo - pošta mě naučila spoustu věcí. Že není člověk nikdy tak unavený, jak si myslí že je, a že zvládne o dost víc, než si myslí, že zvládne. Že je horší zima než horko, minimálně pro pošťáka. Že není vůbec špatné vystrčit občas nos ze své sociální bubliny, protože pak najednou pochopíte, proč lidi volí ty, které volí. Že jsou schránky, které jsou za trest (myslím ty otřesné kartáče ve dveřích a úzké škvíry, kam se nevejde časopis) a že jsou schránky, které vám urazí prsty, pokud budete jen trochu nešikovní (každý, kdo má moc napruženou schránku, by měl zažít tu svíravou hrůzu, kdy tam strkáte inkaso).

 

Ale hlavně jsem odhalila důvod, proč mají psi tak rádi pošťáky - dlachním a ňuchňám každého pséčka, který mi přejde přes cestu.

Ti v první půlce rajónu si říkají "Jéé, to je zase ta osoba, co nám dává mlsky a drbe nás na bříše a za ušima!"

No, a ti v druhé půlce rajónu si říkají "Jéé, už je tady zase ten divně smradlavej pes..."