Za jedno musím poděkovat - neměla jsem v podstatě nikdy problém s děkování Bohu. Děkovala jsem obvykle střelnou modlitbou ve stylu "Díky, Pane, za tu krásu" nebo "Díky, Pane, za ty lidi". Dřív jen občas, s postupem času víc a víc. Děkuju za složenou zkoušku (moji nebo jiných), děkuju za západ slunce, za vůni, za hvězdy, děkuju za rodinu nebo za kamarády. Poslední dobou hodně děkuju za čas prožitý s prarodiči, neb některý se už zkrátil a další se krátí. Děkuju za lidi, kterým můžu věřit...

... a přesně v tomto bodě se dostávám k mému problému. Bohu řeknu "Díky za tenhle bezvadnej večer" třeba tisíckrát, ale těm, se kterými jsem ho prožila, to neřeknu. 

Nikdy jsem o tom neuvažovala. Děkovala jsem lidem za dobře odvedenou práci, za pomoc, za podporu, obligátně za něco, co mi dají, za podržení dveří, podání věci. Ale nikdy mě nenapadlo po super akci říct "Díky za dnešní večer, bylo to fajn". 

Asi to zní hloupě a věřím, že pro spoustu z vás je to samozřejmost, ale v těch dřívějších časech jsem si odvykla říkat lidem, co se mi děje v hlavě. Neříkala jsem jim "Jsem ráda, že jsi na mé straně, děkuju, že ti můžu věřit". Prostě jsem řekla Bohu "Díky za tuhle osobu" a tím to pro mě zhaslo. Budiž mi lehkou omluvou, že ani lidi neděkovali mně. Možná, že nebylo za co, to je taky fakt. 

Jenže teď jsem potkala člověka, který děkuje. Děkuje za fajn bangový večer, za držení palců, za společnost, za všechno. Nijak vemlouvavě, naprosto samozřejmě a přirozeně. A nakažlivě. Takže se to i já pomalu učím. Ale tak zase se říká lepší pozdě, než nikdy, že jo.

Musím se naučit děkovat nejen Bohu, ale i lidem.