Nějak mě nenapadá, jak o svém ponarozeninovém výletu napsat a nebýt patetická nebo prvoplánová. 29. září, tedy v den, kdy začalo jednání ohledně Sudet, jsem zamířila na místo v ploché polské krajině, v podmáčené nivě soutoku Soly a Wisly - do táborů Auschwitz a Birkenau - takže je jasné, že bez emocí se to neobejde.

Cítím potřebu k tomu napsat pár slov, ale opravdu mě nenapadá, jak to uchopit, takže vám tu asi nastíním, co se mi honilo hlavou - a radši jsem si dala menší časový odstup. I tak je to neohrabané a když to po sobě čtu, přijde mi to plytké, ale asi to nedokážu jinak uchopit a přitom to mám potřebu napsat, mějte mě za omluvenou.

První bylo "To jsou ale davy!" A to prý těch lidí bylo ještě vcelku málo, během sezóny se v barácích Auschwitzu, kde jsou expozice, nedá prý ani hnout. To se ovšem nedalo ani tehdy, v místnosti o velikosti běžné školní třídy přespávalo na dvě stě vězňů. Například ruských válečných zajatců, kteří ovšem díky tomu, že tatíček Stalin nepodepsal Ženevskou konvenci, válečnými zajatci nebyli a stali se prvními, na kom na bloku 11 byl testován cyklon B. Podzemí bloku 11 je jedno ze dvou míst, kde se v Auschwitz nesmí fotit (a překvapivě to druhé není plynová komora), a bylo to taky první místo, kde se mi sevřel žaludek i přes nepřetržitého hada turistů. Mimo jiné je tu cela, kde k smrti vyhladověl páter Kolbe, a mrňavé celičky, kam zazdili pět nebo šest vězňů, kteří umírali vestoje, protože na sednutí nebylo místo. Popravčí dvůr mezi blokem 11 a ženským blokem je pak už vpodstatě idylické místo, protože ať jste měli za sebou sebehorší utrpení, bylo to "Feuer!" a konec, a vězně nečekalo podzemí jedenáctky s hrůznými kobkami hladu...

Při procházce mezi bloky Auschwitzu těžko uvěřit, že ty pěkné cihlové baráky obklopené břízami a topoly jsou svědky utrpení a zmizení tolika lidí. Popravdě mi dělalo i problém se do toho nějak vcítit, neb jediná fotka bez lidí byla směrem vzhůru. 

Pak ovšem přišel blok, ve kterém je expozice zbylých předmětů. Před ním sedělo na schodech nejvíce lidí a nejvíc lidí vybíhalo ven s rukou před pusou. Ikonické brýle sice byly síla (protože jako brejlovec si dokážu představit bezmoc lidí, kterým byly uzmuty a oni tak neviděli, do čeho jdou - a to vlastně měli kliku, že to neviděli), ale nejhorší byly boty, vlasy, rendlíky a protézy. Ty boty byly hned ve dvou místnostech a byly mezi nimi parádní sandálky, dětské botky i těžké pracovní boty. Člověk úplně viděl, jak si lidé v převlékárně pečlivě skládají oblečení a šněrují tkaničky k sobě a někteří z nich možná tuší, že něco není v pořádku a jiní se ukájí nadějí, že za chvilku budou umytí a všechno bude lepší. Fotky, které se zezačátku dělaly (protože pinktlich Němci) byly taky celkem mazec - tu naději měla v očích spousta z vyfocených čerstvých vězňů. Hodně jich mělo oči smutné, hlavně starší lidé, jakoby říkali "náš národ se nikdy ničeho dobrého nedočkal" a jiní v nich měli vzdor a ještě další hroznou rezignaci, prázdnotu, možná už věděli, že jim zbývá posledních pár dní, týdnů života a že to bude mnohem horší než cokoliv, co si dokážou představit.

Z Auschwitzu se podařilo uprchnout směšnému počtu lidí. Tři Poláci se ven dostali v německých uniformách a ukradném autě samotného velitele tábora, dva Slováci zůstali tři dny v hromadě dřeva na staveništi a teprve potom, když poplach ustal a věc byla předána gestapu, se vydali k maďarské židovské obci. Ta byla až do roku '44 v podstatě netknutá, pak ale došlo k obsazení maďarska a v Birkenau byla postavena židovská rampa...

V Birkenau se davy turistů buď zmenšily, nebo rozprostřely. Sázím na to druhé, tábor byl totiž opravdu obří. Při pohledu z věže se torza komínů (dle německého vězeňského řádu musela být možnost ve vězení topit, takže v každém baráku byla obrovská kamna, která by ho bez problémů vytopila, což se pochopitelně nikdy nestalo, protože vězni tam byli na vyhlazení, ne na rekreaci) táhnou takřka do nekonečna. Birkenau leží na ploše čtyřicet! kilometrů čtverečních, což se zdá naprosto šílené. Na konci kolejí u rozbouraných komor nám náš průvodce (měli jsme vážně štěstí, byl bezvadný) dal chvilku rozchodu.

Tábor opouštíme se zapadajícím sluncem, které se leskne na kolejích, co nikam nevedou. Hrkáme přes Ostravu k nočnímu Brnu a já čekám, kdy to ve mně začne kvasit. 

 

Stane se tak o skoro měsíc později, když naprosto neplánovaně při (opět) posledních paprscích podzimního slunce jdu kolem řady pomníčků k bráně terezínské pevnosti. Za dvacet minut se zavírá, paní průvodkyně nás pouští dovnitř načerno. Nedlouho předtím jsem doposlouchala Hanu, a tady, na hrbolatém dláždění popravčího dvorku, když se mi najednou zvedne žaludek a prchám pryč, se mi teprve zářijový výlet rozleží. Dlouho ještě dostávám z hlavy představu lidí, kteří odjíždějí z Terezína a doufají, že jedou někam, kde jim bude líp, aniž by čekali to, co přijde. Rodinný tábor v Birkenau, který posloužil svým účelům a pak byl kompletně zlikvidován, například...

Když se píše, mluví či natáčí o šoa, nejde se ubránit jistému patosu. Možná to dokážeme, až pochopíme mysl, která byla schopná vzít národy, rasy, a začít je likvidovat jako hmyz, soustavně, promyšleně. Až pochopíme lidi, kteří to dělali dobrovolně a rádi. A ty, kteří to dnes dokáží obhajovat či dokonce tvrdit, že se nic takového nestalo.

Vykládejte to zemi v Birkenau. Vykládejte to popelu a kostem.