"No potěš koště," vyklouzne mi, když můj zrak padne na hluboký zářez u mých nohou. Nádech, výdech, opatrný sestup začíná. Spolupoutníci kolem vtipkují, zakopávají, padají. Jsme v půli svahu, ti rychlejší už přeskákali vyschlé koryto na dně údolí a míří nahoru. "Jak kdyby lezli po zdi," utrousí někdo a je to fakt. Za pár opatrných kroků se taky měníme ve zďolezce a škrábeme se strání plnou listí. 

Hřebínek, na který jsme se vydrápali, vypadá lidmi netknut. Vysoká orosená tráva, popadané stromy, džungle. Nádech, výdech. Tři kroky, mokro v botech. Nohavice promáčené po kolena, bahno všude, špinavé ruce. Padají vtípky, padají lidé. Na druhé straně údolí, ještě hlubšího než to první, vidíme kus hradby a okno. Hrad, na který míříme, je od nás pár desítek metrů. Mimo jiné i výškových. První z nás už se vrhají směrem ke dnu údolí, které ani nevidíme, zato slyšíme až sem řvoucí potok. Uvažujeme, jak ho přejdeme, ale než dojdeme na konec trávy, se smíchem si vzájemně sdělujeme, že brodit nebude problém, neb máme stejně načvachtáno.

Tohle údolí je prudší a hlubší, navíc jsou v něm skály. Zajímavé, jak najednou člověk přestane přemýšlet nad některými věcmi. Skáču, počítám s tím, že listí a mokré kamení klouže, jsem připravená se chytit, pohybuju se rychle, že bych to ani nečekala. Tělo v určité chvíli přebírá vládu nad hlavou a dělá věci samo od sebe. Ruka ví, kam vystřelit, noha ví, kam šlápnout. Připadám si jako nezúčastněný pozorovatel, jako by se mě to netýkalo, jak se blíží dno údolí a já vidím valící se kalnou vodu a skály, které musím překonat, jen mi bleskne hlavou "teď už to opravdu jde jen dopředu" a kloužu po listí dál ke kraji skály. 

Máme kliku, hned pod kopcem vede přes bouřící vody mostek - dvě ocelové trubky vedle sebe. Kloužou, ale nějak na to nemyslím, když je opatrně přecházím a pod nohama mi hnědá voda unáší listí. Dole pod svahem mírná přestávka. Prší vtipy, pohlížíme vzhůru na svah téměř kolmý, zdá se nám, že ho snad ani nejde vylézt. Mlha leží nad vodou, stmívá se, ale tak nějak všichni dál jedeme v euforii včerejšího večera, kdy jsme za zvuků všemožných nástrojů a našich hlasů provozovali hudbu a společně pak odpadli na koberci olbramkostelovské barokní fary, takže neřešíme, co bude dál, máme před sebou jenom nás a ten kopec. 

A už se zase drápeme, snažíme se neházet kamení na ty pod námi, vybíráme očima nejlepší cestu, zatínáme nehty do vlhké hlíny, cítíme pod rukama kůru stromů, kterých se přidržujeme v poslední chvíli před pádem. Ještě pár kroků a z šera se vynořuje zeď, cestička, po ní se doškrábeme na vrchol a úžas nás chvíli nechává oněmělé. Před námi zatočené údolí plné mlhy, lepší místo než na tomhle ostrohu by si člověk vybrat nemohl ke stavbě hradu. Nezbylo ho moc, dvě zdi, oblouk, ale je to, jako bychom objevili Ameriku. Baštíme čokoládu, dopíjíme vodu, dělíme se o jídlo i pití s naprostou samozřejmostí. 

Najednou se ozvou hlasy a po cestičce, po které jsme vystoupali my, přichází čtyři chlapíci ve středověkém oblečení. Zíráme na sebe jako na přízraky. Hned se ptají, jestli tu budeme spát - i kdybychom chtěli, pro celou naši bandu by tu nebylo dost místa, hrádek je jak na jedno plivnutí. Vysvětlují, že se tu chystají dělat "takový rituál" a já, stojící přímo nad ohništěm, se smíchem popocházím "Tak to abych šla, jsem tu nejstarší čarodějnice." Taky se zasmějou a vrtí hlavami "Jen slepici tu budeme péct". "Tak to abychom šly všechny, dámy!" zahlaholím a cizinci se smíchy skoro svalí z hradeb, naši kluci jim zdatně sekundují a my holky se taky pochechtáváme. Smích se nese přes údolí a rpzplývá se v mlze. A pak zase jdem. Už je hodně velké šero, na sestup z hradeb si bliknu mobilem, ale musím opatrně, zbývá 37%, baterka hodně vybíjí, takže jen co se dostaneme na zelenou světlo vypnu a rozkoukávám se ve tmě. 

Kdyby nebylo celý den mlhavo, asi by bylo světlo o dost větší, protože slunce zapadlo před pouhou půlhodinou. Jdeme po úbočí, temný zástup, bez světel, bez hlesu, jen kdesi vzadu Kuba chrlí zajímavosti o fyzice a matematice a rozvíjí tam jakousi teorii, jejíž útržky nám v mezidoslechu nedávají moc smysl. Spolu s těmi přízraky z minulosti, mlhou a troubením, co se občas ozve údolím, to vytváří fantastickou atmosféru. Očima protínám šero, tmu, jdu od značky ke značce, cestička se přede mnou vynoří vždy jen na pár kroků, ale nechci svítit, dokud je jakžtakž vidět, či spíše tušit. Po pravé straně máme mnoho desítek metrů dlouhý prudký sráz k vodě, jak postupně traverzujeme dolů, slyšíme ji čím dál víc. Člověk nepřemýšlí, co by se stalo, kdyby mu uklouzla noha. Pád by byl dlouhý a určitě by cestou ztratil víc, než jen telefon z kapsy. Jenže víte, že nezakopnete a nesvalíte se dolů z cestičky. Víte to. Každý krok je jako celá modlitba. Věříme našim vůdcům, že nás vedou k cíli, že počkají pokaždé, když se cesta zdá nejednoznačná. 

Konečně dole v údolí. Bahnitou cestou jde rozesmátý, vtipkující, promočený a špinavý zástup. Teď teprve, na rovině a jakžtakž normálním povrchu mi dochází, jak šíleně mě bolí nohy a že mi do kříže vystřeluje bolest. Ale neuvažuju nad tím, pořád jsem odpoutaná sama od sebe, nohy jdou automaticky, chvílemi ještě přisvěcuju, čvachtáme si po cestě, sem tam něco zanotujem, vypráví se fóry a nakonec se průvod rozvolní a postupujeme dál ve skupinkách. Do vesnice vcházím mezi posledními a míříme všichni k rozsvícenému kostelu na návrší. 

Mám mokro v botech a jsem celá navlhlá. Uvědomuju si, že celých těch posledních deset kilometrů, kdy jsme si šli po vlastní ose, mžilo. Čistím si brýle. V nohách za včerejšek dvacet, za dnešek pětadvacet kilometrů, unavená tak, že už ani unavená nejsem, v očích pořád krásu údolí Jevišovky, mlhavý výhled z hradu Lapikus, světla, která se objevovala a zase mizela kdesi v zaříznutých údolích, a v sobě mám a ještě dlouho budu mít radost z toho, že se tahle banda mlaďochů spojila a že jsem mohla být s nima, a že to po spoustě let byla zase pořádná pouť mládeže taková, jaká bývala dřív, s šílenýma akcema, úžasným zpíváním a spoustou bezvadných lidí, se kterýma člověk chce strávit aspoň kousek tohoto podivného podzimu. 

Pouť do Hlubokých Mašůvek pro mě končí v jedenáct v noci na znojemském nádraží, kam mě odvezli kluci, mokrou, zablácenou, unavenou - a šťastnou.

Část poutnické bandy požívá oběd na molu Hlubovského rybníka. A Jiří se diví, proč držím mobil nad hlavou.