Můj dědeček byl vždycky dost výrazná osobnost. Nešel přehlédnout, nešel přeslechnout. Navíc jsme si všichni nesli jeho znak. Vyvrcholilo to nedávno tím, když jsem předávala jeho známému farářovi doporučený balíček, on se divil, že ho znám a pak si mě prohlédl a jen utrousil: "No jo, už to vidím, vy jste Košíková." Zpočátku mě jeho nekonečné historky dost nebavily, no jo, puberťák by radši u babičky v ložnici pařil dračák nebo byl někde s kamarády, než sedět a posté slyšet to stejné vyprávění, ale s postupem času se to překlopilo a já ty příběhy měla moc ráda, navíc dědeček pokaždé přišel s nějakým novým, chrlil ze sebe jména kamarádů a míst a kolikrát se člověk dost nasmál, hlavně když vytáhl kytaru a přišlo na písničky, u kterých babička z kuchyňky volala "Co je to zase učíš, Jiří!" Sedával na chatě nebo v dílně, pořád něco vymýšlel, vyráběl, řezal plivníky, dělal svícny a ty pak rozdával na potkání. Dokud fungoval soubor, halasil na konci každého vystoupení "Ale my už opravdu nic neumíme!", na naše kateřinské pstruží hody předsedal celému stolu a i díky němu jsme se naučili držet všichni při sobě, on tomu říkával rodinný gang, klan. 

Můj dědeček bude vždycky výrazná osobnost, protože nám tak zůstal v hlavě a my vnoučata se hodně bráníme, aby ten dnešní obraz zničené babičky a nevnímajícího dědečka nepřekreslil toho vykládajícího velkého muže, který modrou ladou krosí kotáry a se kterým si v Bystřici kupujeme dvacet deka uzeného, abychom ho někde na poli zbaštili.

Dost možná, že ten Němec, co mu schovává věci, čeká i někoho z nás. Budeme si to hlídat, to je jasné, ale stejně, když se ten kámen jednou rozběhne, nejde zastavit. Máme takový interní vtípek: "Už bychom si všichni měli zažádat o místo, ať se na nás dostane".

Ve filmu Still Alice to vypadá tak mírumilovně, skoro neškodně, jen se to zdá být dojemným... ale není to tak.

Když se na vás zadívají ty osmdesátileté, sluncem mnoha vandrů vybledlé oči a kdesi z hlubiny vědomí se ozve: "Bude to dobrý..."

...tak víte, že na to je jediná odpověď.

Ne. Nebude.

Nepodceňujte to, zvlášť, jestli máte nějaký případ v rodině. Zastavit se to nedá, ale každá minuta jasné hlavy, každá vzpomínka, každý kus toho člověka, který se podaří zachovat o chvíli déle, je cennější než všechno zlato světa. Jen škoda, že nám to došlo až teď, když je pozdě.