Je to jako kdykoliv jindy. Najednou je každý patriot, každý si na FB dává k profilovce rámečky "Born in ČS(S)R", sdílí příspěvky s motivačními citáty našich velikánů, odklikává, že se zúčastní události oslav na ledasjakém náměstí...

...a hned zítra ti stejní lidi dají rámečky pryč, dál budou v diskuzích psát, že pan Babiš je fajn, pan Okamura je fajn a pan Zeman je fajn, že novináři jsou podplacení, že by to chtělo trochu cenzury, že se na nás valí mraky uprchlíků, kteří nás podřežou a pověsí v kostele, budou psát pravopisné chyby, že se vám z nich srulujou kšandy a když se jich zeptáte na libovolné datum z naší historie, byť sebetriviálnější, budou váhat a nevědět, řeknou, že republika je v troskách, stojí to za h**no, všechno špatně, Havel ji rozložil, Klaus ji rozložil, za všechno může Kalousek, žít se tady nedá, je draho, malé platy, nemáme moře a máme hnusný dálnice.

Aneb vlastencem na jeden den.

Naší zemi asi fakt trošinku chybí národ... a zdá se mi to už dlouho, je to krásně vidět v době libovolných voleb, ten nezájem, případně absolutní angažovanost na jediný den a pak zase ticho po pěšině a halda hospodských řečí. 

Neříkám, že musí mít každý neustále za oknem státní vlajku a sledovat politiku do nejmenších podrobností (ač by to bylo krásné. S tou politikou). Jen mi přijde, že narazit na vlastence, opravdového, ne člověka, co si pouští Ortelovu Mešitu a chce střílet uprchlíky, je celkem zázrak. Najít někoho, s kým si takhle sedíte na Máchově památníku, hledíte k zamženému Brnu a on najednou v tom slunném odpoledni řekne "Tahle země má sice spoustu problémů, ale stejně to tady miluju." Popisuju konkrétní situaci, neb se mi to stalo právě jen jednou na výše zmíněném místě. 

Trápí mě to už dlouho, ale ta dnešní stovka mě k tomu tak nakopla. (Taky mě celkem baví, jak lidi všude píšou "Ať žije naše republika!" Naše republika má narozeniny prvního ledna a letos bude mít zrovna jako já šestadvacet. Můžeme ale říct "Ať žije naše samostatnost! Ať žijí nezpřetrhané hranice!", protože v roce 1918 jsme se po pěkných pár letech (392) osamostatnili. Něco jako když se dítě odstěhuje od rodičů. A měli jsme i podobné problémy. Ona ta první republika nebyla zdaleka tak růžová, jak si ji malujeme. Po ní přišel protektorát. A po něm zase komunisti. A teď tu máme svobodu, plné supermarkety ("Proč jsou zavřené ve svátek? Potřebujeme nakoupit spoustu věcí, co jsme si nemohli nakoupit někdy jindy!"), možnost jet kam chceme, povětšinou fungující sociální systém, školství zdarma, zdravotnictví na dobré úrovni, povětšinou obstojné platy, velmi nízkou nezaměstnanost, no, byty jsou sice drahé, ale snad to nebude věčně (taky se chci stěhovat, jak republika) a stejně se pořád najde někdo, kdo si stěžuje jak je to tady na prd (a pak odejde od FB a čeká, až mu pošťák donese haldu balíčků z číny a složenku na dávky. Bacha. Pošťák ví!).)

Jsem se zase rozepsala a to jsem chtěla jen krátký srdceryvný článek o tom, jak je dneska každý vlastnec větší než Borovský a hned zítra bude sdílet Okamurovo video o podplacených médiích, která zamlčují migranty.

No, co už, do ruky mi prostě klávesnici nedávejte, pak to takhle dopadá.

A stejně je tady krásně, a mám to tady ráda, a mám vlastně ráda i ty lidi, i když jsou jací jsou. A navíc i přes všeobecný názor žijeme v jednom z nejlepších období republiky (ať už před tím "R" měla jakákoliv písmenka).

Velehrad. 2013. To jsem ještě neuměla fotit v noci (ale vím, že jsem sestřičku použila jako stativ). Se mi to k tomu článku tak nějak hodí. 

(Můžete mi někdo říct, proč se to už předtím dost hrozné manipulování s fotkami v článku ještě víc po...kazilo? Nikdy bych nečekala, že to řeknu, ale zlatej word!!)

(A ano, článek s dotazníkem už mám skoro hotový. A že mi to tak dlouho trvá souvisí i s předchozí závorkou.)

(Dneska to bylo hodně závorkové, koukám.)