Genius loci v úzkých uličkách. Když na rozhledně fouká. Kouzlo objížděk. Co dělat, když hladovíte v klínu skoro-ne-už-Vysočiny. Hrr akce pod podloubím. Katuši, povaleč plovárenský. Pohádkový večer.

Druhý den Corra spolykala krásných 150 kilásků a my asi deset, když se to všechno sečte sakumprdum. Ten den jsme rozhodně víc bloudily (bloudily? Kdo? My? Za to mohly ty objížďky!) a mnohem víc jen tak chillovaly po městech teď už v podstatě jižních Čech, neb po zamávání Třebíči jsme se doplacatily do rybníkářské pánve. Měly jsme pocit, že jsme v podstatě nikam nedojely, a přitom jsme totálně změnily georeliéf.

Trasa není úplně přesná, protože ne všechny objížďky a zajížďky jsem si zapamatovala. Tak cca to ale sedí.

Po probuzení se srncem nad hlavou jsem trochu zkulturnily vůz (kterýžto vypadal jak cigánská maringotka. Obydlená několikátou generací tchořů) a vrátili se do Třebíče, že si koupíme snídani. Předpokládaly jsme, že takové turisticky významné město bude mít nějaký obchod na náměstí. Mělo, dokonce dvě pekárny. Ale byla sobota ráno a my tak nakoupily snídani ve večerce poté, co jsme celé náměstí dvakrát obešly a zjistily, že nemáme jinou možnost. Parkovací čas navíc taky nemilosrdně tikal a tak jsme, za chroupání včerejšího pečiva a posrkávání ice coffee vyrazily přes řeku tam, kam mě fascinované vzpomínky táhly - do židovského města.

Bylo poměrně brzo ráno (ne brzo na pošťáka, ale brzo na turisty) a tak byly krkolomné uličky prázdné. Prázdné vlastně ne. Genius loci tu byl tak silný, že by mi vyrazil tužku z ruky, kdybych se ho pokusila zachytit. Snad to bylo tím svěžím ránem a modrou oblohou, prázdnou čtvrtí a očekáváním věcí nových, každopádně to byla jedna z nejsilnějších věcí tohoto dne. Nebo spíš tohoto dopoledne? 

Klišoidně kouzelných zákoutí je v UNESCO zóně jak naseto. Člověk ani hledat nemusí. 

Posilněné jsme pět minut po konci parkovací doby vskočily do vozu a namířily si to přímo k Želetavě. V plánu bylo dobýt Mařenku. Tedy rozhlednu, nikoliv ženu. Připíkalo a my to na tvrďáka zapíchly co nejblíž na konci kamenité polňačky a vydaly se mezi nádherně se vlnícím ječmenem vstříc nevysokému kopci s válcem na špičce.

Ječmen je prostě jako rozvlněná voda, když do něj foukne... Fotila Anička, já ji fotila, jak ji fotím - a ano, strčila jsem si prst před foťák. Šikovnost k neuvěření. 

Slunce bylo jedovaté, obloha modrá, les chladivý, lidi jen na špičce, já bumbala birella, bylo léto, volno, prostě pohoda, když je pohoda... Byl krásný červenec, ale nahoře bylo přece jen dost větrno a já se bojím, když na rozhledně fouká vítr, a tak mé fotky z vrcholku podle toho vypadají. An ten problém nemá a tak se ze mě pochopitelně dělala celou dobu legraci. 

Mařenka je celkem nová, Anička míň a já nejmíň. 

Po zdolání Mařenky a vypařeného pole nás čeká další část obědové odyssey - nedostatek hospod není očividně problémem jen naší části Vysočiny. Nakonec, po mnoha kilometrech kručení v břiše, končíme v Nové Říši na náměstí v nádherné hospodě - dřevěné obložení, trofeje všemožného druhu, vše krásně archaické včetně hospodských. Obědváme ve veselé společnosti pohřební kutálky, Anička pizzu, já (že by?) smažák. Dávám si škopánek, dál ať si řídí sestřička, já budu navigovat. To ještě nevím, že mě čeká téměř nekončící "přepočítávám". 

Po chvilce oddychu nasedáme do rozpálené corry a míříme směr Telč. Nebo si to aspoň myslíme, neb nám poměrně záhy do cesty vstoupí objížďka. Zmateně kroužíme všemi možnými i nemožnými dědinami, přes vyfrézované silnice, přes silnice děravé jako ementál, Telč nadohled, ale jak k ní, už pomalu zvažuju nějakou přespolní trasu, když konečně se na obzoru zjeví kýžená cedule. Ve městě objížďkových šipének nacházíme ještě míň než v terénu, přesto se nám podaří zakotvit na jednom z obřích parkovišť. Všude mraky lidí, zájezdů, autobusů, vedro jak v pekle. An píše Zdeňkovi Drštkovi, toho času telčskému kaplanovi, že jsme tu a jestli by neměl chvilku na rychlé ahoj. Pak míříme na kafíčko do kavárny, co podle mě musí být už dávno zrušená, ale není. Blaho z toho, že i po čtrnácti letech nacházím podnik, co si pamatuju. Dáváme kafe a zákusek a pak se vydáváme zvolna po hrázi rybníka směr centrum, načež zjišťujeme, že mraky lidí jsou tu kvůli jarmarku a na náměstí se vůbec nedostaneme bez poplatku. Na hrázi potkáváme Zdeňka, který se rozžehnává se svou návštěvou a skrz zámecký park nás zatahuje do dvorního traktu s kavárnou, plostikami a velmi příjemným klimatem. Z rychlého ahoj se tak stává milé posezení u studené zdi s tekutým osvěžením. Zdeněk se vžívá do role průvodce a pozývá nás na kostelní věž, odkud nám ukazuje, kde všude pohřbíval a oddával. A tak. Živý bedekr. 

Telč je fakt krásné město. Urbanisticky. A tak. Akorát dostat se do ní v době objížděk je nemožné.

Dobíhá nám (opět) parking time, takže se s naším hostitelem rychle rozžehnáváme, děkujeme a odbíháme pryč, načež nám dochází, že jsme si ani to selfíčko nevyfotili. Zdá se nám, že jsme ujely hrozně krátkou vzdálenost, a přitom je už odpoledne. Trochu streslé, že jsme ve skluzu, naskakujeme do rudého (a do ruda rozpáleného) vozítka a za zvuků Kabátů frčíme vstříc dalším hurá akcím. To ovšem zatím netušíme. Jinak by to nebyla přece hurá akce.

Původně jsme měly v plánu Velký pařezitý a Javořici, ale zase je tam objížďka, výlet bychom stejně nestihly a tak se vrháme vstříc Jindřichovu Hradci.

Začínám neklidně posedávat. Je horko, jsme druhým dnem na cestě, ulepené jak kdyby nás někdo polil malinovkou a to počasí přímo volá po koupačce. Najíždíme na velkou silnici a marně hledáme, kde by se dalo sjet směr voda. Poposedávání má ještě jeden důvod (a není to proto, že potřebuju na záchod) - blížíme se do krajů mé milované knížky od Elišky Horelové Léto, jako když vyšije. Dočetla jsem ji nedávno předtím. Je to paradoxní, jsme v rybníkářské oblasti a ani jeden rybník se nám nedaří ulovit. Na mapě vidím, že míjíme rybník Komorník, a pod vlivem Horelové hlasuji za sjetí ze silnice 164 a ponoření se do památných vod, v nichž se koupal i idol mého mládí, hrdina ne docela kladný jménem Adam (nebýt mu stále ještě 16, byl by nejspíš mým idolem dodnes). Sjíždíme, ale okoljdoucí nám s bolestí v srdci oznamují, že Komorník je zelený jak fotbalové hřiště a dalo by se po něm tančit quickstep. Otáčíme auto a jedeme přes Kunžak dál na Hradec. Aspoň mrkneme na památné parkoviště u Kauflandu a pořídíme si večeři (a já snad konečně tu čelovku).

Památné je proto, že jsme na něm před pěti lety měli jedno z kotvišť během našeho památného bájovýjezdu. 

Jindřichův Hradec aneb Když si člověk prohlíží centrum historického města z auta

Na parkovisku jsme se ovšem dlouho nezdržely. S výkřikem "voda!" jsme totiž doufaly, že najdeme místo ke koupání. V centru města? To prostě musí bejt! Začaly jsme Vajgar objíždět a pomalu propadaly malomyslnosti, až najednou, v normální vilkové zástavbě - plovárna! A jaká! Za třicet korun dostanete lístek a k tomu pitíčko! Popadly jsme propriety a naskákaly do vody. Byla studená, osvěživá, zelená jen lehce a my se v ní příjemně pocahtaly a využily sprchu k pořádnému namydlení. Odcházely jsme plně spokojené a čisté a vrátily se zpátky ke Kaufecu. 

Krom kýžené večeře jsme tady ulovily konečně i tu mou čelovku, pohlédly okem znaleckým do mapy a rozhodly se ještě tentýž večer pokořit Červenou Lhotu. Ač jsme měly celý den pocit, že jsme ve skluzu, díky vynechání Javořice jsme si dost nadjely a neuškodilo tomu ani naše vyvalování na prknech plovárny. A tak jsem osedlala Corru pro změnu já a v půl osmé zastavila na osamoceném parkovišti u ikonického zámečku. Bylo to fantastické, nejen proto, že bylo parkoviště osamělé i od hlídače a tedy i od sedmdesáti korun parkovného. Nikde nikdo, těch pár motoristů, co si tam sjeli stejně jako my jen na otočku, za chvilku zmizelo, zůstali jen pokuřující průvodci, my dvě, bagety, které jsme si samoobložily, lavička, voda, červený zámeček a poklidný červencový večer. Když jsme do sebe obří bagety nasoukaly, následovalo samozřejmě velkolepé focení.

Vlevo bagetová modelka, vpravo obligátní foto přes vodu. Btw, víte, proč je ta fasáda dle pověstí rudá?

Sice už bylo po osmé, ale ještě bylo pořádné světlo, takže jsme se zase nalodily a příjemně trávící frčely dál. Teď už to byly pravé jižní Čechy a my po naprosto fantastické obří silnici, která byla absolutně prázdná, ujížděly přes Veselí k Budějicím s tím, že si sjedeme někde bokem. 

Bokem bylo doslova bokem. Zapadly jsme i s Corrou asi kilometr do lesa, rozložily se jí po boku, ještě chvilku chillily a pak, ještě s posledním světlem a už s prvními netopýry, pomalinu usnuly. 

Den druhý skončil v lesní tišině nedaleko Hluboké nad Vltavou a nám se zdálo, že byl nekonečně dlouhý - začal kouzelným židovským městem třebíčským a skončil pohádkovou Červenou Lhotou...

(Taky vám ty fotky tak blbnou? Musím se opakovat, ale zlatej word.)