Rok se s rokem sešel, hodových ublognutí čas nadešel. Začátek podzimu pro mě už navždycky bude sladká chuť burčáku na vyprahlém patře a boky obité od škrobených sukní, co do mě vráží na přemačkaném parketě, pošlapané špičky a boty polité.

 

Článek s dosti podobným názvem jsem vyplodila už loni, ale tentokrát bude trošinku jiný. Ten loňský měl v titulku pochybovačné "ne?" a ten letošní jedno jediné rozjuchané ujuchnutí. A už z toho by se dalo vyvodit, že nebudu tentokrát čpět síru a ronit slzy, ale radovat se.

 

Líšeňské hody jsou fakt výborná akce (pro ty, kterým nevadí hlasitá muzika, kroje, hodně lidí a nekonečné série polka/valčík). Je vidět, že to aktéry baví, že to pro ně není jen příležitost se zlískat přímo z demižónu. Zatím pokaždé hrozil déšť a letos se to i splnilo, takže se musela celá zábava přesunout do kulturáku, což mělo za následek trochu míň lidí, na druhou stranu to bylo jedině dobře, nedokážu si představit, že by se do sálu nacpalo tolik lidu, kolik se nacpe před zámek. Když jsme u toho místa - prostranství před zámkem, na pohled poměrně malé, se během hodových zábav nafoukne a vejde se tam velký parket, stan s posezením a stánky. Velikost prostoru je prostě relativní.

Vyrazili jsme s naší líseckou partou a neodradil nás ani déšť, ani nulový vzduch uvnitř dělňáku. Já si na bolavý chrbát dala novalgin a ve třech jsme se pustili do tří litrů burčáku. Ještě jsme ani nedopili, dorazil čtvrtý účastník, kamarád z Komárova, který hned ve dveřích hlásil, že musí ráno brzo vstávat, protože chystá koláčkovou slavnost v Komecu. Bylo nás tak akorát, kapela vyhrávala pěkně skočnou, a tak jsme zariskovali a vpadli na přeplněný parket. Já samozřejmě všude kolem známé lidi - no jo, pošťák, co byste chtěli - každé dva takty jsem zdravila či byla zdravena (čemuž následovalo potiché "Kdo to byl?", protože si nejsme schopná zapamatovat půlku Líšně...), Majki s Marki lítali sálem jako čarodějnice na koštěti, nevím, kde brali pořád ten volný prostor, my se s Ondrou snažili, ale ještě tak hodinku jsem byla k tanci nepoužitelná skrz ten prášek. Tančilo se, chodilo se větrat ven, krojovaní krojovali, lidí bylo až na půdu... 

Kolem půlnoci se parket trochu vyprázdnil, navíc mezitím dorazil ještě i Mára, takže jsem měla tanečníky hned dva a záda nezáda s nima vytáčela klikatou čáru. Teda oni se mnou, samozřejmě. Nálada byla bezvadná. Vyvlekli jenom jednoho chlapíka a přestože celou dobu pršelo, byla Klajdovská pořád plná lidí. Paní Mokrá, která bydlí hned naproti (rozumějte: deset metrů přes ulici) pak říkala, že jí to ani moc nevadilo, že jí opilci zvrací do záhonku. Však jsou ty hody, tak se to snese. 

Když ve dvě přestala kapela hrát, byla jsem teprve pořádně roztancovaná a měla jsem pocit, že bych mohla lítat sálem donekonečna. Zvolna jsme se ale vypravili k nám domů, dali si tousty, ještě po pivu a odvalili se dívat na film. Já totálně unavená, vstávám celý týden 4.10, tak mám teď nějakou menší výdrž (a už teď, když doklepávám tenhle od neděle rozepsaný článek, bych šla nejradši spát)...

 

Během večera jsme se s Ondrou bavili i o Komárově. A já se až děsila toho, jak je mi to hrozně jedno, co se tam děje. Když to tak vezmu, Ondra je z celého Komecu jediný, s kým si ještě pořád mám co říct a s kým je mi fajn. A ani jsem se ho nezeptala, kam vlastně nastupuje do prváku... nějak jsme řešili jiné věci. Lidi, vztahy, vzpomínky.

Hlavně vzpomínky.

Protože tohle jsou první hody ze všech, na kterých jsem sebou nevláčela žádnou hořkost. Loni jí zbylo trochu na patře - a ty roky předtím to šlo od desíti k pěti. Jak mám hody ráda, bylo to pro mě vlastně vždycky hrozné trauma, hlavně ten jeden rok, radši nemyslím na to, jak je to dávno, nebo jak to dávno není. Nejen prostor, i čas je relativní. 

 

Ráno jsem se vzbudila do nádherně upršeného dne a zjistila jsem, že paralyzující doočíslzytlačící houser, na který nezabral pořádně ani nimesil, je pryč. 

Zato mě pekelně bolely nohy.

No jo, nikdy není nic dokonalé...

... tím míň pohodová rána. 

 

Je zajímavé, jak tato píseň koluje po všech hodech v pomístní úpravě. U nás je tenká líšeňská mája, kousek dál komínská, všeobjímající brněnská a ejhle, dokonce i v Čejkovicích mají tenkou máju - akorát by teda musela být pořádná, aby byla vidět až ze Špilberka.