Stojím opřená o zábradlí nad Líšeňským potokem a koukám, že Uřídilovi prosekali konečně růže ke vchodu, takže mi nebudou trhat ruce, rukávy a batoh.

GarageBand válí jako vždycky, příjemný větřík honí vůni bramboráků a já vím, že ač sama, sama tu nejsem. Jistě, je to proto, že tahle ulice je moje ulice. A že mi tu lidi říkají "naše slečna listonoška" nebo "naše rychlá šikovná poštulenka". 

Osmý ročník sousedského Openfestu není nic pro přespolňáky. Je to fesťák pro kůlňáky z Ondráčkové, přibráni jsou tak možná ti (my) z Podhorní, Jateční, Velatické či Podolské. Když tady jste, nechcete odejít. Chcete se opírat o zídku, naprosto nečitelně psát tenhle článek a vědět, že k nim patříte. Protože já k nim patřím. 

Líšeň není čtvrť.

Líšeň je životní styl.

 

A neříká to jen burčák, co ze mě mluví. 

A není duše, co by neroztála

Když teplo ulici zalije

Jak déšť

Stejně osvěží

To jedno velké "Tady...spolu..."

Známé tváře

Domy, dlažba, voda

Zbývá jen málo co dodat

Jediné jedno

Tady jsme doma