... a buďto tam prší, nebo fúká.

 

Bleskový report z UNITED

 

(Neřekli byste, jak je těžké na Vsetíně ulovit zásuvku. Musela jsem podle čekat ve vedlejším boxu v kulturáku a předstírat, že něco neodkladného dělám na mobilu, dokud se ten zastrčený rožek s životabudičem (notebookovým) neuvolnil. Bohužel je to ale taky místo s dosti problematickým signálem, takže kdo ví, zda tento článek vůbec dopíšu.)

Na UNITED jsem byla před čtyřmi roky, v krásném létě 2014, kdy mnoho věcí začalo a mnoho skončilo. Byl to první rok vztahu mé sestřenky, díky níž jsem se tu vůbec ocitla, a poslední rok, kdy fungovala naše parta a kdy se se mnou ještě jakžtakž bavila kamarádka, se kterou jsem tu tehdy byla. Zvala jsem ji letos zase, ale je až do půlky září na letní škole v Thajsku, takže jsem vyrazila tak nějak sama. Ale slíbila jsem jí, že si dám gyros na náměstí i za ni.

Abych byla přesná, ocitla jsem se tu skrz kollenku a blogovací workshop (nebo spíš blogerský pokec). S tématem jsme trochu válčily, což je pochopitelné - kdo přijde? Blogeři? Děcka ze signálů? Lidi, co nikdy k blogu nečichli? Budou reagovat na otázky nebo jen tak sedět? A co s nimi budeme dělat? Dáme jim napsat článek nebo prostě zapředeme diskuzi o blozích? Nakonec to dopadlo tím druhým případem - rozvinula se zajímavá diskuze nejen o blogování, o náležitostech článku, gramatice, zdrojování, ale vlastně tak celkově o internetovém chování, bezpečnosti a tak podobně. Sešla se tam různorodá společnost - pár signálnických matadorů, holky, co píšou blogy na jiných platformách a pak pár neblogerů. Byla jsem fakt překvapená tím, že všichni komunikovali, že to nebyla suchopárná přednáška o věcech, které jsou povšechné a nicnevypovídající, ale normální diskuzní skupina. Pro mě osobně bylo hodně dobré si v hlavě během přípravy odpovědět na pár otázek - proč jsem se do blogování pustila, jestli jsem se někam posunula, kam mířím (či nemířím?) a tak nějak jsem si poprvé za celou tu dobu, co tu liju svoje výplodky přes klávesnici na zelenou vlnu, zesumarizovala, co na těch signálech vlastně dělám. Čili pro mě byl ten workshop jednoznačně přínosný. Jestli i pro posluchače, to nevím, uvidíme, třeba se tu objeví a dají nám vědět (ale pokud jsme té jedné slečně vysvětlili, že "hodně článků s podobnými informacemi" neznamená "je to pravda pravdoucí", tak vlastně asi úspěch.) Shrnuto podtrženo - bylo to zajímavé nejspíš pro nás všechny, od přednášejících po posluchače. Není občas na škodu vykouknout z té naší signálnické bublinky.

 

Nějak jsem se neděsila toho, že jedu sama. Říkala jsem si, že se aspoň projdu a třeba i potkám někoho, koho znám z virtuálního prostoru. Teda krom kollenky, tu jsem přece jen potkala už na začátku prázdnin. A Vsetín nezklamal. Potkala jsem dva své oblíbené blogery (a oba vypadali jinak než jsem si je představovala) a pak signálnické klasiky (ty jsem poznala hned). Jediné, co mi chybělo k úplné spokojenosti, byla fotka s mým nejváženějším signáloblogerem. Ale dostala jsem na stánku růžové signálové triko! (A nechala se autorizovat. Ano já. Asi tak dvacet minut poté, co jsem řekla, že se autorizovat nenechám, i kdyby hrom bil. Hlavně, že jsem na diskuzi prohlašovala, jak si má člověk stát za svým názorem. Teď ani nevím, co si o tom myslet, tak jsem se navlíkla do té růžové parády a šla hledat zásuvku. Ale TessMM, PetrST a Tofl jsou mi svědkem, že jsem se bránila! A prosím se k tomu už nevracet v komentářích.)

 

A pak jsem samozřejmě musela vidět Vsetín. Deště jsem se nezalekla a v bílých teniskách (už bílé nejsou) se vydala ke Kauflandu, abych zjistila, jestli jsou tam pořád ty kameny, kde jsme sedávaly se zmiňovanou kamarádkou. Nejsou. Tak jsem si koupila sluchátka a večeři a šla kolem Bečvy zpátky. Dodneška nevím, kde je ten splav, pod kterým jsme se tehdy (2006?) s kamenačkovým táborem koupali, na hledání bylo každopádně moc mokro, tak jsem se zvolna jala vracet. A vsetínské parky jsou fakt hezké, to se musí nechat. Hlavně ten s poledníkem.

Chtěla jsem se stavit i na nějaký koncert, ale mám na dnešek naspány tři hodiny (Zlatohrad, no), což se podepisuje i na tom, že mi tu padá internet a já už nemám ani sílu nadávat, takže pravděpodobně zaklapnu víko, vyčistím si zuby signálovým kartáčkem a odpadnu mezi jednorožce. Jen jsem vám chtěla bleskově napsat, že je tady hodně lidí, kteří vypadají, že se dobře baví, že jsem potkala osobně pár signálníků, z nichž jsem znala dodneška jen hlavy (v některých případech dokonce jen v miniaturní verzi) a že je na Vsetíně všechno při starém - město má stále svého podivného genia loci, schovaného na pavlačích a v zákoutích parků a v továrních halách. Jsou to čtyři roky, a mám pocit, že se tu nehnul čas ani o píď.

Dokonce i ta večerka na náměstí je pořád stejná.

Ostatně, myslím, že o Vsetíně vám ještě budu vyprávět...

 

(jedna slečna se mě dneska ptala, jak vymýšlím titulky. Tak tenhle jsem vymyslela, protože mám ráda písničku "Na Vsetíně, tam je lúka". A protože tady prší, nebo fouká. No... a protože jsem na Vsetíně. A to je dneska už opravdu ode mě posledních pár slov, neb podlaha v tělocvičně volá.)

P.S. A měla jsem dokonce i visačku!!!

(Za asistenci u fotky děkuji vítězné blogerce palušce!)