Takový mír a klid, chce se křičet, když se vracíme upocení a přejezení ze štarkovského výletu, kde mi konečně bylo dovoleno spatřit to jediné pořádné, co z celého hradu zbylo. Padají vtipy na téma "zavolej rodičům, že jsme se rozhodli udělat tábor bez dětí". Máme strach, trošinku, to je jasné, to, co nás čeká, bude něco jiného, a taky cítíme tentokrát zdopovědnost tak nějak všichni, ne jen já jako dřív. Jsme rozechvělí, kolem grilu popíjíme kubíka a třeseme se na maso. A já ráno mířím směr Brno, zpátky, ta cesta je sice hezká, ale jezdit ji třikrát během dvou dnů snad ani není nutné, protože přestávám vnímat její jedinečnost a zajímavost a před unavenýma očima se mi mění na soustavu geomorfologických prvků.

 

Nohy podkluzují na mokrých zbytcích trávy. Běžím z kopce, kousek se svezu, chytám balanc, nesmím spadnout, tyhle (chytrý nápad) světlé kraťasy musí ještě chvilku vydržet v jakžtakž použitelném stavu. Po hlavě vpadnu do koupelny, bratr bertoldí u ohřívače, děti jsou prý jakžtakž umyté a stejně přestala vítek-ví-proč téct teplá voda. Otáčím se na obrtlíku a zase mířím zpátky do kopce, tentokrát už pomalu, stejně jsem mokrá, tak co jako. Křičím směrem ke kuchyni "vylít vodu z plachty!", slyším mohutný cákanec, jak je můj rozkaz proveden. Prstama bosých nohou si čvachtám v bahníčku, na hlavu mi padá lehce chladivý déšť, v hangáru halekají děti, kterým je jedno, jestli prší nebo neprší, a nad lesem se už modrá díra do nebe. 

 

Rozpálené betonové nástupiště se mi vrývá do bosých nohou. Rozvalím se jako kočka na slunci, ale nevydržím dlouho, musím do čekárny, ke zdi počmárané, musím pod novým nátěrem nahmatat stará písmena a musím říct nahlas "Deset let!", protože jenom tak se mi podaří to celé uchopit, zmačkat a zahodit, i když to nedoletí daleko, rozvine se to a vítr vanoucí z té tajemné zatáčky za nádražím, která vede kdoví kam(a já to vědět nechci), mi to nalepí zespodu na paty jako utržený kousek toaleťáku. Pak se ale objeví Gustička se svou přítulností a hebkým kožichem a o chvíli později Ondřej se sám sebou a já nechávám všechny ty zmary v čekárně, protože jejich vlak nakonec jednou pojede a vezme je snad sebou. A než to bude, než odjedou tou tajemnou cestou k Novému Městu, prostě je budu tahat za sebou jako cár papíru. Ale zvykli jsme si už na sebe za ty roky, já a moje zmary, zvykly, tak snad je dobře, že tentokrát tu na mě v čekárně počkají a nepojedou ještě...

 

Lapáme po dechu, jak nám horký vítr přímo ze strnišť rve slova od úst, mně motá sukni kostýmu kolem kotníků, určitě to vypadá epicky, klobouk naštěstí nemám, uletěl by mi až kamsi ke Karasínu a kdoví kam dál, tady fouká vždycky, na tom návrší s kostelem, co je spíš hrad, mezi starým a novým hřbitovem, kde pod rozlehlou lípou necháváme schované paštiky a chleby pro naše hladové poutnické piráty. Je tu nádherně, ale je čas se pohnout, auto se vypíká jako pec na pizzu a mě čeká ještě hrabání se v účtenkách a Mára se potřebuje dospat a tak celkově jsme oba rádi, že zatímco děti harcují po polích nad Písečným, my pojedeme do zklidnělého tábora a rušit nás budou jen veverky a kropenatý fógl zvědavec. 

 

"Zastav!" křičím téměř hystericky na Míšu a oba vyjeveně zíráme na překrásný západ slunce, který zbarvil mraky do šeříkové a tmavě fialové. Zkouším to fotit jen tak pro formu, na tohle bych nestačila pomalu ani zrcadlovkou, natož tím mým wépéčkem. Na nádraží potom sedíme na nákladní rampě, slunce mizí a vyhasíná a když se konečně přikodrcá žlutá lokálka a já vypustím to, co mě před slabou půlhodinou rozbrečelo, voláme vstříc blížící se postavě "To není Zejn, toho nechceme!" a z legrace se mu snažíme ujet, ale to zvolání, aspoň jeho první část, je vcelku pravdivé, to není Zejn, to není Zejn, co jste nám s ním udělali, to je už jen nějaký Honza... a oba vzadu na patře cítíme hrůzu z toho, že jednou už nebudeme my, že jednou i někdo na nás zavolá "To nejsi ty" a my si to budeme muset přiznat, protože to už opravdu my nebudeme.

 

Je dvanáctého srpna, nebe je jako ještě nikdy, hluboké nekonečně, nerušené jakýmkoliv paprskem světla, a my sedíme v polozbořeném táboře, je celkem chladno, já svírám kytaru a všichni tři zpíváme k těm rozpadajícím se nebesům jedno velké "Tobě patří chvála". Spontánnost té chvíle nás drtí k zemi, jinak bychom nejspíš odletěli a zkoušeli pochytat ty padající kusy nebe. Nepřeju si nic, nic, protože hvězdy jsou škodolibé a není radno je žádat. Jen děkujeme, a celý ten úchvatný nebeský div končíme mou mantrou posledních dní, která dokázala, podobně jako ta děravá deka nad hlavou, dokonale smazat všechny mé strachy a splíny.

 

A další den sedm statečných podkopne tábořišti nohy a nechá louku ronit slzy za nás za všechny, za strniště a za příliš krátké léto...