Jak to všechno začalo. O trojím přechlastání. Hladovění v lůně Vysočiny. Akce C. Kouzlo večerního parkoviště.

 

Byly nebyly dvě sestřenice. Byly to sestřenice trochu bláznivé (no, spíš trochu hodně) a už před mnoha lety se jim v hlavě zrodil nápad: sebrat sebe, sehnat auto a vyrazit někam na přepad. Dlouho se o tom jen mluvilo, až najednou vše dostalo konkrétní tvar (což si aspoň myslely) - hned na začátku výletu přepadnout vodácký tábor v Soběšíně a pak pokračovat nějakou zajímavou trasou. Po pár dnech se ukázalo, že by se dal přepadnout ještě skautský tábor v Radíkově, a že zajímavá trasa by tedy vedla mezi těmato dvěma místy. Potom se ale vodáci zalekli a couvli a místo přepadu v Soběšíně se měla udát návštěva prarodičů ve Švařci, což zase celou trasu orientovalo jinak - inu, a nakonec se z toho zrodil prostě jenom roadtrip, zakončený přepadem bystrckých skautů v České Kanadě. Je to trochu zmatené, já vím, ale jelikož to všechno ovlivnilo výslednou trasu, potřebovala jsem vám to načrtnout, abyste se nedivili, proč jedeme tak divně (a ano, když plánujete trasu bod po bodu týden před prázdninama, ani seznam.cz vám neukáže ty objížďky, co se zrodí prvního července).

 

První den spolykala Cora asi 210 kiláků, o čtyřicet víc, než měla být trasa původně dlouhá. S objížďkami jsme totiž nepočítaly, a když už jsme jely někde, kde se nám něco zalíbilo, prostě jsme se tam stavily. 

Trasa prvního dne

První úkol seděl na mně - vyzvednout Aničku na Kořenci a být tam v devět nula nula, ve chvíli, kdy si podle instrukcí rozbalí narozeninový dárek, kolem kterého jsem dělala trošku tajemno. Cesta byla příjemná, známá, přestože jsem ji jela autem poprvé, ale užívala jsem si ji stoprocentně a i když jsem vyrážela o trochu později, než jsem původně chtěla (a s čímž jsem naštěstí počítala, neb se znám), 9:01 jsem fakt brzdila před chalupou, kde mě hned vítali nejmilejší příbuzní a kafe. An se zrovna vrtala v dárku, ve kterém krom různých potřebných miniaturek byl i "Itík" - dopodrobna zpracovaný itinerář cesty s mnoha zajímavostmi. 

Rozžehnaly jsme se s rodičovstvem a tetovstvostrýcovstvem, já popovezla auto trochu od chalupy a Anička sedla za volant. Ze začátku jsem trochu trnula hrůzou, ale jsou věci, co se nezapomínají a za pár hodin už jsem se při každé zatáčce nechytala s děsem sedadla (trocha nadsázky, samozřejmě. Chytala jsem se jen v některých, v těch ostatních jsem zavírala oči).

Opravdově jsme náš roadtrip odstartovaly v Olešnici, kde vládne mnou adorovaný Zdeněk Peša.

Tři holky do nepohody (zleva Corra, An, Katuši) na náměstí v Olešnici

Na Olešnici máme obě dávné vzpomínky, neb jsme tam byly s prarodiči v muzeu strašidel. A protože to bylo už hoodně dávno, koupily jsme si lístek za hříšných třicet korun, daly si zmrzku a jen se rychle před začátkem prohlídky šly projít směrem k místu, kde se jim během jedné bleskové kukuřičné povodně přihodila vymletá ulice.

Olešnické muzeum strašidel je fajn, ale celkem se divím, že ty malé děti neměly šok. Děsivost těch kašírovaných hlav, vyviklaných zubů a vykulených očí je ale asi pro dnešní omladinu normální... I přes obstojnou kosu (bývalá ledárna, no) jsme s An odhalily původ většiny místních pověstí. Ona přispěla svou porodnickou špetkou do mlýna a divoženka s vyměněným dítětem hned ztratila záhadnost.

Bludičky v ledárně

Někdy po odjezdu z Olešnice muselo dojít k tomu trojímu přechlastání z podnadpisu. (Podnadpis? Vážně se to tak říká?) Cora má totiž nějaký zkrat a musí se startovat pomocí fíglu. Aničce to chcíplo na nějaké křižovatce a jak panikařila, třikrát naprázdno startovala, čímž se spustilo (ne, fakt nevím jak) automatické zamykání a odmykání centrálu. Respektive zamykání vždycky, ale odemykání jen občas. Aneb jak otestovat Katušinu trpělivost.

Další plánovanou zastávkou byla rozhledna Horní les, kam se už dlouho chci podívat. Vlastně to není rozhledna, ale stožár, na kterém je udělaná vyhlídková plošina. Výlet byl plánovaný z Nyklovic, krásné čtyři kilásky, výlet na hodinku... jenže v tu chvíli jsme narazily na první objížďku, která byla navíc značená stylem "přeškrtnutý ukazatel a zákaz vjezdu a další objížďková značka až po dalších čtyřech vesnicích". A to nepřeháním. Kdybychom neměly autoatlas, asi tam bloudíme dodnes. Problém ovšem byl, že jsme se tím pádem od rozhledny dostaly dvakrát tak daleko a byl by to výlet nejmíň tříhodinový. Rychle jsme tedy přepočítaly trasu a trochu snížily (doslova) své požadavky - přes Vír jsme zamířily do Bystřice a od tam na  Karasín. 

Pekelně vyfiltrovaný výhled z karasínské rozhledny. Vlevo v dáli jsem našla hlavičku pletenického vysílače nad naším tábořištěm. Toho vysílače, co loni při bouřce schytal ránu. A já zase vzpomněla na ránu, co jsem schytala na Karasíně před 12 lety - padla jsem tam obličejem na kládu. A úúúplně na to zapomněla.

Rozhledna tedy byla, ačkoliv trochu menší, zato s výhledem na celou mou nejmilovanější část Vysočiny. Stále bylo pod mrakem a my klikatou silničkou přes Vítochov uháněly směrem k obědu. V Jimramově (kde to mimochodem patří našim líšeňským Belcrediům) jsme poznaly, jak mohutně jsme prohloupily. V pěti vesnicích po sobě, včetně onoho Jimramova, neměli hospodu (buď vůbec, nebo otevřenou). V žaludku nám kručelo hrozným způsobem, ale hlavně jsme se postupně a neodvratitelně vzdalovaly od našeho dalšího cíle - hradu Štarkov. Prostě mi to není přáno se tam podívat. A tu hospodu v Javorku, kde jsme tehdá kupovali slané tyčinky, abychom měli aspoň něco do žaludku, když se ti tři potroublíci ztratili, už mi taky zrušili. 

Jistá byla jedna věc - určitě otevřená hospoda bude slavná kadovská - a taky že jo. Lidu bylo sice plno, ale stůl jsme ulovily a taky dva doslova podomácku stvořené smažáky. Smířené s tím, že nás Štarkov opět minul, jsme pobaštily a pak se vydaly směr Devět skal. An varovala, že tam byla minulý týden a lidu tam bylo až až. A měla pravdu. Na vrcholovou plošinku rulového skalního výchozu, ohlazeného nesčetnýma nohama, se stála doslova fronta. A to toho vlastně přes stromy kolem nebylo moc vidět. Tak jsme si aspoň vyfotily první a poslední zrcadlovkovou selfie a zase slezly k autu.

Výklopný displej je na zrcadlovce moc dobrá věc. Pokud ho nezapomenete pustit a za vámi není fronta na vrcholovou selfie. 

Po zajímavosti přírodní jsme se rozjely k zajímavosti kulturní. Asi je vám jasné, pokud se v té oblasti trochu vyznáte, že mám na mysli Santiniho kružnicové šílenství jménem Zelená hora. Bylo to ovšem i šílenství parkovací. Žďár by si rozhodně zasloužil obchvat, protože jezdit sem a tam z parkoviště na parkoviště a pořád u toho levoodbočovat přes hlavní tah je fakt pecka. Konečně se zadařilo a my vyběhly po schodech k chrámu.

Chvilku jsme si pohrávaly s myšlenkou, že se načerno přidáme k právě začínající prohlídce, ale dikce průvodce nás přesvědčila o tom, že to není zrovna dobrý nápad, takže jsme se jen tak poflakovaly v ambitech, koukaly, omylem to celé obešly asi třikrát dokola a jelikož bylo tak divně pošmourno a UNESCO památka má fasádu v pošmourném stavu, stvořila se tak nějak sama pošmourná fotka. Dokonce i bez lešení.

Jedna bez lešení, druhá s lešením a s tajemnou osobou vzhlížející k uhnilému jazyku a třetí, která mě svou asymetričností nutila lehat na zábradlí a skákat sem a tam, než mi došlo, že ty stromy prostě nejsou souměrně.

Po vymotání ze Žďáru jsme začaly nezadržitelně klesat, nikoliv však na mysli, alébrž na mapě. Přes Vídeň jsme skončily pod dálnicí. Ale doslova. Protože Velké Meziříčí je pod dálnicí. Do města jsme dojeli v poměrně mrtvý čas - kolem páté. Zapíchly jsme to na náměstí, že se půjdeme trochu pokoukat do města a pak zkusíme zdolat rozhlednu Fajtův kopec. Velmez je hezké město, židovská čtvrť má takový trochu squatoidní charakter a mají tam perfektní veřejné záchody. 

Velmezká past na cyklisty.

Po krátké exkurzi tajemnými zákoutími a uličkami s názvy jako Fortna, Rozkoš či K Haltýři jsme ale podlehly okamžitému popudu a místo stoupání na dvojšroubovici Fajtovy rozhledny jsme najednou seděly pod červenomodrým šapitó cirkusu Rudolf Berousek.

To máte tak, když ujedete skoro dvěstě kilometrů, abyste ve městě pod dálničním mostem šli do cirkusu.

Bylo to zajímavé. Hlavně proto, že jsme obě byly naposledy v cirkuse jakožto menší děti a koukat na to dospělýma očima byla celkem síla. To, jak se protagonisté chovali, zpočátku nějaké divné napětí, jako by se před představením něco přihodilo, jak před každým náročným trikem zpoza sametových závěsů vykouknul principál a po jeho provedení si s ulehčením odfouknul. Zpočátku se na nás ta atmosféra mezi cirkusáky docela odrazila, i jsme litovaly peněz, ale nakonec jsme přece jen odcházely spokojené. A jen pro zajímavost, většina dětí tam byla s tatínkem (a tatínkům se hodně líbila slečna s hula obručemi. Nám taky.)

Když jsme opustily podivný upocený svět světel a barev, sluníčko se pomalu schylovalo k západu. Dohodly jsme se, že dojedeme do Třebíče, v Kauflandu si koupíme večeři a pak někde zatáboříme. 

Že byl západ slunce zcela luxusní, o tom snad ani nemusím mluvit. Byly přece prázdniny, my si plnily svůj sen, Cora stále startovala a my se zatím ani jednou nepohádaly.

Technická přestávka vedle hlavního tahu na Třebíč. 

V třebíčském Kauflandu bylo jako vymeteno a já se jala shánět čelovku, neb ta stará dosloužila už před mnoha tábory a půjčovat si pořád baterky od dětí mi přijde poněkud nedůstojné hlavního vedoucího. Čelovku sice neměli, ale aspoň takové malé kovové blikátko za čtyřicet korun, no nekup to. Sehnaly jsme i něco málo k jídlu a hned na parkovišti zatábořily vedle nějaké nejspíš kapely, co měla problém s autama.

Snídaně v trávě, večeře na parkovišti.

Proběhly telefonáty domů, že jsme still alive, a vyrazily jsme hledat nějakou opuštěnou lesní cestu na utáboření. Povedlo se až v nejhlubší tmě, nejdřív jsme zkoušely spát v autě, ale nešlo zastavit rovně, tak jsme se přesunuly ven a poměrně příjemně se vyspaly pod zataženou oblohou a se srncem, co nám celou noc trajdal přímo za hlavou. Není nad to v ranním šeru otočit přeleženým krkem a spatřit parůžnaté monstrum asi dva metry od vás. Byl-li to srnec samotář, nebyl agresivní, nebo jsme mu nevadily, a nechal nás spokojeně vyspat k dalšímu dni našeho bláznivého, hrr akcemi protkaného roadtripu.