Vždycky jsem si myslela, že moje kořeny zůstaly v Komárově. Dvacet let je dvacet let, že jo. Navíc celé dětství, dospívání... Člověk by řekl, že mi bude Komec hodně chybět, ale opak je tak nějak pravdou.

Myslela jsem, že se mi bude stýskat aspoň prvních pár měsíců, ale nedošlo k tomu. Tím, že jsem byla už coby vzrostlý strom přesazená do Líšně jsem našla poněkud výživnější půdu. Nechybí mi Komárov jako takový (když tam jedu a vidím, jak je ta nádherná čtvrť zprzněná, tak se mi spíš chce brečet, taky o tom připravuju článek) a nechybí mi ani ti lidi (kterých už tam v podstatě zbylo nula nula nic a s těmi, co za to stojí, se stýkám i mimo) a už vůbec mi tedy nechybí tamní farnost (o tom, v jakém je stavu, už jsem tu taky brečela xkrát a už to nemá cenu. Komárovská farnost už není farností). Co mi přece jen trošilinku chybí, je ta blízkost do centra, člověk tam byl za dvacet minut pěšky, když mu ujel rozjezd, a taky ta možnost vylézt z baráku, nazout brusle a mít nádhernou stezku v dojezdové vzdálenosti. 

(ale bejvávali jsme dobrej gang, fakt že jo. Ne všechno, co tam bylo, bylo falešné)

Jenže potom přišla Líšeň, místní farnost a práce na poště. A já po Komárově ani nevzdechnu. Najednou mám pocit, že sem opravdu patřím. I díky poště, i díky těm mým scholatům. Znám tu spoustu lidí a jejich příběhů, pošťák ví o svých lidech hodně, a nejen podle toho, co mu řeknou sami. Nečekali byste, kolik se toho dá poznat z toho, co vám chodí za poštu. 

 

V pátek jsme měli rozlučku s dospělým sborem a protože je to tam samý líšňák, vzpomínali. A mně najednou došlo, že tohle já nikdy nezažiju. Jo, v hlavě si řeknu "tady byl obchod ten a ten" nebo "tak už je taky vdaná", ale jen v hlavě, nemám to komu říct. Nemám to s kým sdílet. Tím, že jsem už po páté třídě přešla na gympl a přestala se stýkat se spolužáky ze základky, a taky jsme se pak nějak minuly s holkama "ze dvora" (aneb doba předfejsbuková) jsem ztratila lidi, se kterýma bych si mohla u vína takhle povídat a vzpomínat na přelízání plotů a padání ze stromů a kdo si vzal a koho a tak podobně. 

Seděla jsem tam a uvědomila si, že chci zakořenit tak, aby moje potenciální děti jednou tyhle vzpomínky měly. Hrozně bych si přála usadit se někde ve "vesnickém" společenství, někde, kde to nebude anonymní, kde se budeme znát a jo, přináší to s sebou i nevýhody, ale i tak bych si to hrozně přála. Chci zůstat na jednom místě, nechci kočovat z nájmu do nájmu, chci se stát inventářem a někým, koho lidi budou na ulici zdravit a kdo je bude znát a oni budou znát jeho. 

Asi je to zvláštní. Moje babička utekla z Komína do panelákové anonymity nové Líšně a já mám spády přesně opačné. A jsem hrozně ráda, že teď v Líšni už jsem ve stavu (ano, hlavně díky poště), kdy se s lidmi na ulici zdravíme a oni ví, kdo jsem a já (většinou) vím, kdo jsou oni. 

 

Ono se není co divit, že mě tak láká kořenění někde v hlíně na humnech.

Prapradědeček statkařil za Lošticemi, druhá strana zase pochází z Valašska. Ono to tam ve mně prostě je...